Vlčí stopy kolem Prahy 2. díl: Rozhledna Závist

Cítili jste někdy zvláštní prázdnotu, která vás tíží, ale zároveň vás táhne k něčemu hlubšímu? Prázdnotu, kterou se snažíme zaplnit věcmi, prací, hlukem všedních dní - jen abychom zjistili, že nás naplňují jen na chvíli? Možná tím naplněním nejsou věci zvenčí. Možná odpověď najdeme tam, kde ji nejméně čekáme - uprostřed mlhy, která nám nedovolí vidět zbytečně daleko, ale vrací nás k sobě. Připojte se ke mně a Dutymu na naší další zimní procházku, kde vás naše společné kroky povedou hlouběji nejen do lesa, ale i do vás samotných. Možná zjistíte, že klíč k vašemu naplnění čeká právě tady.

Procházka keltskou historií

Z Dolních Břežan vede k rozhledně Závist příjemná trasa dlouhá asi 3,5 km, která je ideální pro rodiny i nenáročné výletníky. Cestou projdete přírodním prostředím plného klidu a zajímavostí, jako je keltské oppidum Závist, jedno z nejvýznamnějších keltských sídel ve střední Evropě s naučnými stezkami připomínajícími dávnou historii. Rozhledna běžně (když není mlha) na vrcholu nabízí nádherný výhled na Prahu, Posázaví a okolní krajinu, spojující přírodu s bohatou archeologickou minulostí.

Trasa: Z Dolních Břežan na rozhlednu Závist

• Start: Parkoviště u Hřbitova Dolní Břežany

• Délka: 6,3 km

• Převýšení: ➚ 122 m, ➘ 122 m

• Nadmořská výška: 389 m n. m.

• Náročnost: snadná

• Zajímavosti: Keltské oppidum Závist, rozhledna Závist

• Čas: 1 hod a 51 min

• Mapa trasy: ZDE

Stát nahý v prázdnotě

Dnešní procházku zahajuji na neplaceném parkovišti u hřbitova v Dolních Břežanech. Trochu si breptám pod vousy, že mi dnešní výhledy komplikuje přítomnost mlhy. Trasu není potřeba moc hlídat - zelená mě dovede až k rozhledně a po cyklostezce dojdu zase zpět k autu. O to víc mám prostor pro povídání si s mým vlčím přítelem.

"Vypadáš dnes nějak smutně," říká mi Duty svýma očima. "Máš pravdu. Cítím se dnes méně naplněně, než jindy," odpovídám pohotově, protože jsem doufal, že se můj psí společník zeptá. "Občas mívám pocit, že mi v životě něco chybí."

"Zastav se a pozoruj. Co vidíš?". Poslechl jsem Dutyho. Zastavil jsem. Pozoruji bílou peřinu, smíchanou s trouchnivějícím listím, ze kterého vyčnívají dřevité pahejly, mírně kymácející se větrem. Když svůj pohled zvednu k nebesům, sotva vidím modré nebe. Mému výhledu brání bezlisté a mrazem probílené větve korun dubů, bříz a jilmů. Zmrzlé krystalky ze stromoví na mě odráží svůj drobný lesk.

Otáčím se za Dutym s tím, že jsem jeho požadavek splnil. Ten mě ale nespokojeně pobídl v pokračování: "Dívej se nejen očima. Co vidíš teď?“ Na chvíli jsem zavřel oči. Hned jsem začal vnímat svůj dech intenzivněji. Nešlo si nevšimnout toho, jak chladivý vzduch vdechuji a jak ho mé tělo ohřívá, což způsobuje můj kouřový výdech. Vlastně mi přijde, jako bych se dnes nadechnul poprvé. Do uší mi hraje relaxační hudba ptačího zpěvu. Obdivuji, že jim je do zpěvu i v dobách, kdy je zima a zřejmě mají i méně potravy. Pohyb stromů prozrazuje jejich občasné vrzání. Jakoby ke mně začali promlouvat. Otvírám oči. Stojím tu v objetí silných kmenů, jež tady už nějaký ten čas pokorně stojí a pozorují příběhy lidí, kteří mezi nimi hledají to, co mimo les hledat nelze. I přes stupně pod nulou mě začal hřát pocit přítomnosti. Je mi opravdu příjemně a jakoby se moje vnitřní prázdnota propojila s tichým prázdnem zimní krajiny. Najednou mi přijde můj prázdný pocit zcela přirozený.

Mé rozjímání Duty citlivě přerušil se slovy: "Stromy nekvetou každý den, neplodí celý rok. Přes zimu opustí svou krásu listoví, sílu, přestanou růst a zcela se obnaží. V této nahotě mají čas jen být bez všech těch krás a produktivity. Zimní čas všem nabízí v prádznotě najít pravou podstatu bytí, čímž přichází vnitřní naplnění."

Říkám si sám pro sebe: "Možná i my potřebujeme svůj zimní čas, kdy odložíme všechno, co nás zdobí, a dovolíme si jen být." Nevím, jak to Duty dělá, ale mým nevysloveným myšlenkám rozumí. Rozešel se a pomalu pokračoval v procházce. Při tom stručně dodal: "Neboj se prázdna. Je to klid před novým růstem." Pak už v rozhovoru neporkačoval. Dlouho mlčel. Zřejmě chtěl podpořit mé bytí ve vlastní prádznotě, ve které mi bylo nakonec moc dobře.

Neboj se prázdna. Je to klid před novým růstem.

Sytí nás to, co konzumujeme?

Vzpomínám na časy, kdy jsem se snažil tuto mou vnitřní prázdnotu zaplnit velkým množstvím jídla, které mě však nesytilo, velkým množstvím knih, které jsem nestíhal číst, přehnaným pracovním nasazením, které mě přestávalo uspokojovat, i sledováním videoobsahu sociálních sítí, díky kterým jsem spíše ztrácel sám sebe. Měl jsem "hlad", ale žádné věci zvenčí nebyly tou pravou potravou pro mou duši.

Když cítíme prázdnotu, nemusíme před ní utíkat nebo ji zajídat konzumní "stravou" dnešní doby bez živin. Stačí se zastavit, nadechnout a pozorovat. Možná zjistíme, že právě tam, v jejím tichu, na nás čeká největší naplnění.

Nejhezčí výhledy z rohleden jsou ty, které nevidíme

Přicházíme k rozhledně, jejíž vrchol se ztrácí v mlhavém oparu. Je mi jasné, že výhled mě nahoře zrovna nečeká. "Ne každý výstup musí vést k výhledu," říká Duty klidně, zatímco pozoruje mlhu tančící kolem rozhledny. "Někdy stačí jen cesta nahoru, aby sis připomněl, jaké to je překonávat sám sebe. A mlha? Ta tě učí dívat se blíž. Ne na vzdálené obzory, ale na to, co je právě teď kolem tebe." Zatímco stoupám po schodech, učím se vidět krásu v každém kroku, ne jen v cíli. Možná právě mlha mi dnes přišla říct, že ne všechno, co je skryté, je nedosažitelné - jen je potřeba změnit úhel pohledu.

Když jsem vystoupal nahorů se zrychleným dechem a tlukotem mého srdce kromě siluet první řady stromů a Dutyho, který ke mně vzhůru věrně vzhlíží, nevidím nic. Jen mlhu. Po chvilce přestávám těkat očima ze strany na stranu a nořím zrakem do té husté bílé smetany. Mou snahu vidět krajinu v dáli nahradil pohled do krajiny blízké, která je ve mně, uvnitř. Stojím tu už nějakou chvíli, což mi potvrzuje chlad, který mě štípe do rudých tváří.

Když jsem slezl dolů, hned na mě čekala Dutyho otázka: "Co jsi viděl?" Odpověděl jsem až po chvilce, když už jsme zase kráčeli lesem: "Klid." "Klid," zopakoval Duty s úsměvem ve svých očích. "To je jeden z nejvzácnějších výhledů, které můžeš spatřit. Nejlepší na tom je, že nemusíš lézt na rozhlednu, abys ho našel. Klid nosíš vždycky s sebou, jen se na něj někdy zapomeneš dívat."

Klid nosíš vždycky s sebou, jen se na něj někdy zapomeneš dívat.

Odvaha zastavit se

Jak jsme kráčeli lesem, rezonovalo ve mě stále to krémové ticho, které bylo přítomné na vrcholu rozhedny. V hlavě mi zněla Dutyho slova o klidu, který nosíme vždy s sebou. A pak mi to došlo. Není to jen klid, co hledáme. Hledáme odvahu zastavit se, odložit to, co nás zdobí a podívat se sami na sebe tak, jak se dívají ty zimní stromy - obnažené, ale stále pevné. Možná je mlha, která zakrývá výhled, jen způsobem, jak nám připomenout, že pravé odpovědi nejsou tam venku, ale hluboko uvnitř. A tak, zatímco se blížíme ke kraji lesa a konci dnešní procházky, v duchu se ptám - co kdybychom tu mlhu přestali vnímat jako překážku a začali ji brát jako pozvání k poznání?

Jak vnímáte prázdnotu vy? Je pro vás děsivá, nebo v ní nacházíte prostor k růstu? Podělte se se svým názorem do komentáře (místo pro komentáře najdete dole pod tímto článkem). Vaše myšlenky mohou být tím, co si dnes někdo další potřebuje přečíst.