top of page

Vlčí stopy kolem Prahy 1. díl: Kokořínské pokličky

Obrázek autora: Mirek SmolejMirek Smolej

Milí čtenáři, vítám vás u nového seriálu článků, ve kterých popisuji mé toulky přírodou kolem Prahy. Na mých cestách mě doprovází můj psí přítel s vlčími geny, Saarloosův vlčák Duty, který mi často odpovídá na mé otázky týkající se prostého, obyčejného života. Mnozí znají Prahu jako město plné hlučného života. Čím více však poznávám její okolí, tím více si uvědomuji, do jaké bujné krajiny je toto hlavní město a histrociký skvost Evropy usazeno, a jaký klid umí člověku poskytnout. Máte-li rádi přírodu, pěší turistiku doprovázenou vnitřními dialogy, věřím, že vás tyto články nejen obohatí o tipy na výlet, ale i příjemně ptěší. Ať už se vydáte po našich Vlčích stopách, nebo si je budete číst jen tak doma, doufám, že vás inspirují k zastavení, naslouchání a znovuobjevení jednoduché radosti ze života.



Pokličky a tentokrát ne z Ikey

V tomto článku vás zavedu za pískovcovou anomálií hodinku od Prahy, do kraje, který ani Máchu nenechal chladným. Pokličky na Kokořínsku jsou unikátní skalní útvary nacházející se v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj. Tyto pískovcové skály, připomínající svým tvarem obří pokličky, vznikly erozí různě odolných vrstev hornin. Díky svému jedinečnému tvaru jsou oblíbeným cílem turistů a fotografů. Návštěvníci si mohou užít nejen pohled na tyto přírodní zajímavosti, ale také krásy okolní krajiny plné lesů a romantických zákoutí.



Trasa: Kokořínské pokličky

  • Start: Parkoviště u Kokořínského dolu

  • Délka: 6,7 km (okruh)

  • Převýšení: ➚ 206 m, ➘ 206 m

  • Nadmořská výška: 346 m. n. m.

  • Náročnost: Snadná (až na několik schodů a výšlapů k pokličkám), není vhodné pro kočárky

  • Zajímavosti: Pískovcové pokličky, vyhlídky, Kokořínský důl

  • Čas: 2 hod a 10 min

  • Mapa trasy: ZDE



Naši okružní trasu jsme zahájili na placeném parkovišti těsně pod Pokličkami. Za hodinu stání si parkovací přístroj účtuje 10 Kč. Hned ze začátku nás čekalo prudké stoupání po udržovaných dřevěných schodech. Když jsme dorazili k vrchovolé úrovni Pokliček, posadili jsme se s Dutym na kámen a jen tak hleděli. Duty se na mě podíval a jako by říkal "Myslíš, že kámen ví, že je zvláštní?". Otázka Dutyho mě donutila k přemýšlení. "Nevím, ale možná proto, že je tady tak dlouho, už se ho nikdo neptá." odpověl jsem. Duty pohotově zareagoval "A když se nikdo neptá, možná zapomene, že je jedinečný. Jako lidé. Občas taky zapomínají, co dělá jejich život krásným." To mi zůstalo v hlavě po celý zbytek cesty.



Přes doly plné písku

Scházíme opět dolů, nohy kloužou po jemném písku a pokračujeme po modré trase. Vnořujeme se do kaňonu Kokořínského dolu. Smíšený les a pískovcové útvary nás obklopují svou majestátností. Každý krok v sobě nese klid a tajemství místa, kde nepotkáváme žádného kolemjdoucího. Blíží se konec roku a já v hlavě hodnotím jeho průběh. Přemýšlím o svých budoucích záměrech. Myšlenkami brouzdám mezi vzpomínkami a plány.



Mám tendenci se zeptat svého čtyřnohého přítele, co by chtěl on v příštím roce se mnou zažít, která místa navštívit. Mé mentální bilancování Duty zastavil svým pohledem, který mluvil jasně: "Nehodnotím minulost, neplánuji budoucnost, tím jen lidé ztrácí kontakt s přítomností. Pak se nepřestávají divit, jak ten čas letí. Já žiji teď, v tomto jedinečném okamžiku, který se už nikdy nebude opakovat. Psí život je mnohem kratší než ten váš, pro mě je dokonalá každá chvíle s tebou. Jsme v lese, spolu a kráčíme hlubokým kaňonem. Cítíš ten písek pod nohami a vůni lesa? Slyšíš, co nám vypráví stromy?".



Jeho slova mě zasáhla. Zastyděl jsem se, že unikám myšlenkami z procházky, na kterou jsem Dutyho pozval. Najednou jsem cítil každý krok, každý nádech lesa a pochopil jsem, že právě tady, v tomhle okamžiku, je vše, co potřebuji. Les, vlhký písek pod nohami, jehličnaté stromy, které mi v Praze tolik chybí, a přítel po mém boku. Přítomnost má v sobě kouzlo, které si často necháváme unikat mezi prsty.



Na chvíli opouštíme les a procházíme malebnou vesničku Jestřebice s tradičními roubenkami. Dýchlo na mě tady magické ticho Vánoc. Malebné prostředí vísky prozrazuje sváteční atmosféru vkusnou vánoční výzdobou místních domovů. Jako by se ten mír spojený s narozením Spasitele linul všemi uličkami.


Zelené značení cesty nás přivádí do Vojtěšského dolu. Paprsky slunce s pozdním odpolednem ztrácí svou sílu a přibývá přítmí. To z kulis stromů vytváří zvláštní ponurou atmoséfru, která je mi však příjemná.



„Někdy je dobré jen být.“ vyruší mě Duty z mých opět přicházejících myšlenek, zatímco jeho tlapky tiše našlapují na měkkou lesní půdu. „Když se odprostíš od přemýšlení nad odpověďmi, odpovědi přijdou. Ticho není prázdné, ticho je plné mouder. Dovol si je slyšet. Stromy, světlo i stíny, to všechno jsou odpovědi, které přichází, když je člověk ochotný naslouchat.“ Duty se zastavil. Zaujal mě jeho klidný a soustředěný pohled, jako by se stal součástí lesa. „Nehledej smysl někde jinde. Je právě tady.“ dodal. A já uposlechl jeho vlčí moudrosti. Usedl jsem na dřevěnou lavičku v obklopení starých smrků, nalil si z termosky šálek čaje a s jeho horkou vůní pozoroval okolní krajinu občasně rozmazanou bylinkovým kouřem stoupajícího z mého oblíbeného plecháčku, který mi příjemně zahříval dlaně.


Jestřebické pokličky

Náročnější byl výstup k Jestřebickým pokličkám. Cesta vede prudce přes kořeny stromů a na pomrzlé zemině se mi občas smýkají kroky. Oceňuji pružnost Dutyho, který byl nahoře mnohem rychleji než já. Očividně chůze po čtyřech má větší stabilitu než pohyb dvounožců. Najednou mi přijde úsměvná přeceňovanost inteligence "člověka vzpřímeného".



S rozbušeným srdcem a zrychleným dechem stojím na vrcholu a hledím do hloubky propastí, které mi způsobují lehkou závrať. Začínám mít obavy o Dutyho, který stojí na hranici pískovcového útvaru. Narozdíl ode mě byl uvolněný a bez známek obav. Pak se otočil a jeho klidný pohled ke mně promluvil: „Neměj strach z výšek nebo propastí. Není to hloubka pod tebou, která tě ohrožuje, ale strach v tobě. Když zůstaneš pevný a soustředěný, tvé kroky budou jisté. Já vím, kde mám stát, a ty to víš taky. Důvěřuj svým nohám a svému srdci.“ Duty couvnul o krok zpět, jako by chtěl ukázat, že bezpečí najdeme vždy v rovnováze, ať už stojíme kdekoli.



Po červené k cíli

U Vojtěchova se napojujeme na červenou, která nás dovede až k místu, kde parkujeme.

Když se pomalu blížíme k cíli dnešního dobrodružství, začíná zapadat slunce za horizont a v hustých houštinách mě úbytek světla nutí rozsvítit baterku na telefonu. Podcenil jsem svou připravenost. Turistickou baterku se silnějším světlem jsem si s sebou nepřibalil.



„Někdy stačí jen malé světlo, aby ukázalo cestu vpřed." zareagoval na mé výčitky Duty. "Nemusíš vidět celý les, stačí vidět krok před sebou. Tma není nepřítel, je to jen prostor pro to, aby světlo zářilo jasněji. Důvěřuj tomu světlu, které neseš, ať už je to baterka, nebo tvé vlastní odhodlání.“ Pak se Duty rozeběhnul o pár kroků napřed, jako by naznačoval, že temnota je jen další částí dobrodružství, kterou spolu zvládneme. Cítím vděčnost, že i v temných dobách nekráčím životem sám.


Na obloze začala zářit první hvězda a nebe se zbarvilo do odstínů, které dělají člověku z nějakého důvodu dobře. "Tak příteli, dnešní putování je u konce." slavnostně završuji svým proslovem dnešní cestu a Dutymu u toho pochvalně přejíždím dlaní jeho teplou zimní srst. "Těším se na společné zítřky, které nás čekají." dodávám.


"Těším se z tohoto neopakovatelného okamžiku." tiše odpověděl Duty a s dojatým výrazem vlhkých očí nehnutě pokračoval v pozorování noční oblohy.



Jak se vám líbil první díl tohoto seriálu? Zarezonovala s vámi nějaká myšlenka? Navštívili jste Kokořínsko? Máte nějaký tip pro naše další společné toulky? Těším se na vaše slova v komentáři.

Související příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


pozadí

MIREK SMOLEJ

logo

E-mail: mireksmolej@gmail.com

Z lásky ke slovům, přírodě a mým psím přátelům. 

© 2022-2025 Všechna práva vyhrazena.

Jednou týdně nový článek do mailu

bottom of page