Nová psí duše v mém životě aneb jak fungují naše přání

Milí čtenáři mého blogu, dnes s vámi sdílím mou aktuální radost. Do mého života vstoupila nová (ale přitom naprosto známá) psí duše. Pokud máte rádi psy, především ty polovlčí, a máte rádi příběhy, ve kterých se dějí "zázraky", tento článek je právě pro vás. Do komentáře mi můžete napsat, zda máte také pejska a případně jak se k vám dostal. Teď si ale třeba uvařte šálek dobrého čaje, uvelebte se do svého křesla a vychutnejte si následující psí příběh.

Foto: Michaela Mičková

Když jsem se minulý rok rozloučil s Falcem, nechtěl jsem již dalšího čtyřnohého přítele pořizovat. Ztráta psího kámoše je vždy bolestivá. Nicméně ten, kdo žil nějaký čas po boku psa, ví, jak bohatý život umí být. Psi jsou tu proto, aby učili lidi žít. Jsou velkými učiteli. Proto jsem začal poměrně brzy pokukovat po plemeni, které by bylo blízké mému srdci, povaze i životnímu stylu. Táhlo mě to k nezávislým psům, kteří jsou spjati s přírodou. Hledal jsem společníka na hory a toulky divokou krajinou.

Na jednom loňském festivalu jsem se seznámil s doposud pro mě neznámou psí rasou Saarloosovým vlčákem. Vzevřením pes vlčího typu, podobný československému vlčákovi, ale povahou jiný - klidný a citlivý. Když jsem se podíval do jeho jantarových očí, viděl jsem neskutečnou hloubku, něco nepopsatelně přitažlivého až magického. Mé srdce mělo ve výběru plemene jasno.

Saarloosův vlčák, je málopočetné plemeno psa vyšlechtěného velkým milovníkem přírody Leendertem Saarloosem v Nizozemsku v polovině 20. století. Saarloos chtěl vytvořit psa s vlastnostmi vlka, který by měl lepší povahu pro domestikaci a mohl by být použit jako spolehlivý pracovní pes. Pro tento účel zkřížil německého ovčáka s eurasijským vlkem a jeho potomci tvoří základ tohoto plemene. Po sléze se však ukázalo, že tito psi s vlčím genem nejsou pro práci tak ideální. Zůstala u nich totiž přítomná plachost, což je u divokých zvířat přirozený reflex přežití.

Rozum však začal plnit svou úlohu a dosti mně mé rozhodnutí rozmlouval. Navíc lidé kolem mě mě odrazovali od tohoto plemene, ani ne kvůli adekvátním faktům, ale spíše podle předsudků, které lidi nasbírali z případů nezvladatelných vlčích psů, jejichž nezvladatelnost byla však zapříčeněna samotným člověkem. Mým alternativním výběrem byl tedy bílý švýcarský ovčák, ale někde uvnitř to stále volalo po Saarloosovi.

Znáš plemeno Saarloosův vlčák?

• 0%Ano
• 0%Ne

Navštívil jsem tedy chovatelskou stanici, která chovala obě zmíněná plemena. Když jsem vstoupil do zahrady, přiběhli ovčáci a jako praví psi začali kolem mě bláznivě poskakovat, oblizovat a čekali na to, až je podrbu za uchem nebo jim hodím piškot. Byli hezcí a roztomilí, prostě psi. Pootočil jsem pohled na kopec v zahradě, na kterém se pomalu a důstojně zjevili Saarloosové se zcela jinou esencí. Velmi vznešeně a rezervovaně přišli ke mně blíže. Fena v čele přede mne usedla a upřeně na mě koukala svýma polovičníma očima, které mě vtáhly do její polodivokosti. A já měl opět jasno. Není úplně obvyklé, že se nechá toto plemeno hned pohladit od cizího člověka, ale ode mne si pohlazení fenka vyžádala a dokonce si i lehla na záda a nechala si hladit bříško. Sama chovatelka byla překvapená a jen dodala: "K tobě rozhodně patří vlk." S chovatelkou jsem se tedy domluvil na předběžné rezervaci vlčete.

Saarloosův vlčák je společenský a rodinný pes s jemnou a citlivou povahou, odrážející jeho vlčí předky. Je rezervovaný k cizím, ale milý a odevzdaný k lidem, kterým důvěřuje. Je vhodný pro život ve smečce a respektuje hierarchii. Vyžaduje pozitivní motivaci a trpělivost při výcviku. Je aktivní venku i klidný doma, ačkoli štěňata potřebují dozor kvůli okusování. Jsou silně citově vázáni k lidem a místu, kde žijí. Pro klidný kontakt s civilizací je pro tyto psy naprosto důležitá ranná socializace.

Doba plynula a rozum stále vymýšlel, proč si psa a především polovlka nepořizovat. Navíc se v mém životě začaly dít velké změny, které vyžadovaly mou plnou pozornost, a tak rozum podpořila má zaneprázdněnost. Mnou rezervované štěně našlo jiného páníčka. Pustil jsem to. Ale… V srdci stále plápolala touha po Saarloosovi.

Uplynulo nějaké období a jednoho dne mi píše jistá chovatelka, která mě sleduje na Instagramu, že se domnívá, že by se její pětiletý vlčák měl u mě dobře. Z určitého důvodu chtěla dopřát svému psovi nový domov. Poslala mi i pár fotek. Okamžitě jsem se zamiloval a už ze zaslaných obrázků jsem cítil, že duše tohoto psa ke mně patří! S chovatelkou jsem si domluvil nezávaznou procházku, abychom se všichni vzájemně seznámili a nacítili se na sebe.

Přichází moment setkání. Vždy mě překvapí, jak jsou Saarloosové velcí. Duty na mě kouknul a velmi brzy se nechal pohladit. A i když na mě chovatelka po dobu procházky mluvila, moc si z jejích slov nepamatuji, protože má pozornost byla věnována právě Dutymu. Fascinoval mě a cítil jsem, že prostě k sobě patříme. Jako bychom se už znali snad odjakživa. Po společné procházce jsem si nechal čas (spíše formálně) na promyšlení, ale měl jsem v tom jasno. Za týden jsem si pro Dutyho přijel.

Duty, Dutohlav, Lex, Chlup, Chloupek - pojmenování, na která slyší - změnu zvládá skvěle. Hned od začátku jsme sladili své denní rytmy a velmi rychle jsme vytvořili silné pouto, které mi dává najevo svou potřebou velmi blízkého fyzického kontaktu. Umíme spolu komunikovat. Důvěřuje mi a já jemu. Stal se velkou součástí mého života a jakoby zaplnil zbytek mého srdce, které tam pro něj bylo připraveno.

Na dnešní procházce jsem si uvědomil, jací jsou psi učitelé. Pokud ego člověka dokáže poodstoupit a nechá psa ukazovat, co je v životě opravdu důležité, přichází velká úleva, osvobození a naplnění podstatou přítomnosti, prosté radosti a čiré lásky.

A takto to prostě funguje. Pokud srdce touží, ale nelpí, touha se naplní, když to "pustíte".