Strachy z minulého dílu odešly s místy, které se s nimi pojily. Čekají mě poslední dny na Madeiře, které jsou o překonání fyzické únavy a odhodlání dojít do cíle. Zvu vás tedy k vyvrcholení mé nejintenzivnější a neintimnější zkušenosti mého života. Při psaní tohoto závěrečného dílu jsem se vrátil vzpomínkami na ostrov a prožíval rozloučení s ním stejně intenzivně, jako minulý rok v říjnu. Děkuji, že jste se prostřednictvím mého sdílení stali mými spolucestovateli. Každý váš komentář mi udělal velkou radost. No, ale teď si připravte dobrý čaj a začtěte se do mých posledních řádků o Madeiře.

Úterý 3. 10. (sedmý den přechodu)
Pico do Aireiro - Caniço (17,8 km, ⬈ 200 m ⬊ 1532 m)
Probouzím se časně z rána a nemohu se dočkat, až vyrazím na cestu. Spal jsem totiž na prapodivném místě, které ve mě vyvolávalo ještě prapodivnější pocity. Rozhodl jsem se svou cestu již orientovat z vrcholů zpět k oceánu. Těch mocných vln jsem se ještě nenabažil a doufám, že se i někde v klidnější části Atlantiku osvěžím. Trasa je dnes mírná a vede lesními stezkami, podobnými těm našim. To, že jsem stále na Madeiře, mi potvrzuje sem tam leváda. Společnost mi dělají ovce, které po lese volně pobíhají. Koleno mě bolí méně než včera a trasa dolů je pro něj podstatně příjemnější. Navíc jsem dnes zvolil chůzi s klacky v rukou, které suplují trekové hole, a konečně chápu, proč jsou tak oblíbené - cítím jak se celkově má váha při chůzi rozkládá do více opěrných bodů, což tolik nezatěžuje právě kolena.

Když opouštím les, mou pozornost upoutá hospůdka u silnice, kde zanedlouho neomaleně hltám nanuk a zapíjím ho velkým pomerančovým džusem a kávou, kterou jsem dlouho neměl. Taková exploze chutí! Má pouť pokračuje již civilizovanější částí a já si vyloženě užívám přítomnost, pozdravy a úsměvy lidí ve slunečném dni. I když jsem introvert a samotu vyloženě vyhledávám, zjišťuji, že lidi ve svém životě potřebuji.
Fyzická únava se mísí s nostalgickou náladou. Začínám myslet na mou milovanou českou zem. Vůně českého lesa je jedinečná! Už se těším, až obejmu mé blízké a posdílím s nimi své dobrodružství. Chybí mi v uších i na jazyku čeština. Uvědomuji si můj vztah ke Svit-avům, kde spatřuji určitý svit. Je to má domovina, oblast, kde mám své kořeny. Dlouho už toužím najít své místo na Zemi, ale tady a teď mi přichází odpověď, že to místo už existuje a tvoří ho síť rodinných a přátelských vztahů, která je ve Svitavách upředená ze silných vláken.

Rozhodl jsem zbytek své cesty přespávat v hotelech u pobřeží. Přeci jen už si zasloužím pohodlný spánek a patřičnou regeneraci. Přicházím na hotelovou recepci v Caniçu zpocený, pár dní nemytý, spálený od slunce a špinavý od horského prachu a bláta z lesů. Recepční s údivem pozoruje, kdo k ní přichází. Docela by mě zajímalo, co se jí právě honí hlavou, protože její výraz je opravdu překvapený. Nicméně odbavení proběhlo v pořádku a já si to už štráduji do hotelového pokoje a nemůžu se dočkat teplé koupele. Otvírám dveře a přes nos mě praští vůně čistého povlečení. Sundávám přes spálená záda těžkou krosnu, zouvám si boty a trochu zápasím s ponožkami přilepenými na několikadenní prasklé puchýře na nohách. Za chvíli ležím nekonečné hodiny v teplé vaně. Přijde mi, že mám snad svalovou horečku. Každý sval na těle jakoby ztěžknul.
Ležím nehnutě na posteli a uvědomuji si neskutečnou inteligenci svého těla. Pokud jsem byl na divoké trase, kde jsem musel dojít z bodu A do bodu B, mé tělo ve spolupráci hormonů a různých chemických reakcí mi sloužilo a zvládlo tolik náročných kilometrů i přes fyzické vyčerpání. Takto funguje pud sebezáchovy. Teď, když už ale mé tělo cítí bezpečí hotelového pokoje a prostor pro regeneraci, proměnilo své funkční a pevné svaly v absolutně malátné a slabé součástky, které je potřeba znovu připravit na další cestu. Nevím kdy, ale usnul jsem hluboce tak, jako je nejhlubší údolí Madeiry.
Středa 4. 10. (osmý den přechodu)
Caniço - Machico (21,9 km, ⬈ 1118 m ⬊ 1532 m)
Probouzím se, ale stále s bolavým tělem. Ty jo, už je ten přechod asi opravdu dlouhý. Na hotelu si dopřávám vydatnou snídani a následný odpočinek ještě do 12:00.
Pak vyrážím podél moře, abych nasál ještě atmosféru přioceánských městeček. Všiml jsem si, jak Madeiřané přistupují ohleduplně k chodcům. Hned napoprvé jim zastavují u přechodů. To mi potvrdil i muž, se kterým jsem se dal do řeči v místní kavárně. K chodcům tu prostě přistupují s úctou a ví proč - kdo jde pěšky v tom strmém svahu, tak si zaslouží uznání. Přiznám se k jedné věci. Chtěl jsem si zbytek přechodu ulehčit a přiblížit se k dnešnímu cíli autobusem - mé nohy doslova jásaly při této myšlence. Když jsem však stál už u řidiče a už jsem vyslovoval cílovou zastávku, poděkoval jsem, otočil se a z autobusu vystoupil. Přeci jen jsem přiletěl na ostrov s jasným cílem - ostrov přejít pěšky a ač má člověk tendence vzádvat se před cílem, rozhodl jsem se naplnit svůj záměr a na východní konec ostrava dojít po svých!

V dáli vidím cíl. Na jednu stranu mé tělo jásá, že si konečně opravdu odpočine, na druhou stranu má duše smutní, že se blíží konec a loučení s ostrovem. Ubytovávám se v Machicu, kde budu nocovat své poslední dva dny.

Čtvrtek 5. 10. (devátý a závěrečný den přechodu)
Machico - Ponta de São Lourenço (10,9 km, ⬈ 563 m ⬊ 515 m)
Dnešní trasa je o naprostém vnitřním tichu.



Jsem v cíli! Vycházím na útes a pozoruji okolní útvary, o které udeřují blankytné vlny. Stojím na nejvýchodnějším bodě Madeiry. V ústech cítím slanou chuť směsi oceánu, mého potu a slz. Jsem dojatý... Jsem dojatý z toho, co se vše na cestě odehrálo, z toho, že jsem to dokázal, z toho, že se těším na své blízké i z toho, že to končí. Konečně chápu tvrzení, že cesta je cíl. Protože jak tu stojím, tak si uvědomuji, že cílem nebyl tento východní bod, na kterém vítězoslavně zvedám svou paži, ale cesta, která k němu vedla.

Slova závěrem
Jak bych shrnul svůj fyzický přechod a duchovní pouť ostrovem? Přes 120 kilometrů v nohách, spousta dechberoucích výhledů, stálá šumivá hudba oceánu, žhavý dotyk slunce, klikaté pralesní stezky, hodně vnitřních dialogů, hojnost přítomného okamžiku, překonání přicházejících výzev, těžká krosna na zádech, stále tekoucí pot a... nikdy nekončící strmé schody nahorů a dolů. Taková byla MADEIRA. A kdybych měl vypíchnout mé největší uvědomění z této cesty, tak to je, že každá, ale opravdu každá situace má své řešení!
Ostrov jsem prošel celý pěšky. Poznal jsem Madeiru, posléze sebe, v něžné kráse, dynamické síle i trpkosti. Bylo to krásné putování vnější i vnitřní krajinou. Každému přeji odvahu poznat v divočině svou divokost. Každému přeji občas se zatoulat do neznáma, přírody, sami se sebou. Protože, čeho máme v dnešní době opravdu nedostatek, tak to je kontakt se sebou bez vlivu vnějšího přehlceného světa. Takováto cesta ven je totiž převážně o cestě k sobě. Děkuji, Madeiro!

Mé video ze sólo přechodu Madeiry
Zvá vás ke zhlédnutí mého filmu o Madeiře, který zachycuje to, co slovy vyjádřit nelze. Budu rád za zpětnou vazbu lajkem či krátkým komentářem.
Blahopřeju! A teď šup na další výlet, ať je co číst:-)