V minulém článku popisuji svůj sestup z hor do tichého městečka São Vicente, abych dobil svou power banku i telefon. Hodně jsem se cestou dolů dostal do svého vnitřního světa strachů, které mě doprovází i v tomto díle. Zvu vás tedy k četbě dalšího mého dobrodružství z madeirského pěšího putování. Dnes však popisuji svou cestu z dechberoucí výšky, protože následující dva dny se odehrávaly ve slušné nadmořské výšce. V té nejvyšší a nejnáročnější části mi dochází síla a nateklé koleno přestalo sloužit. Madeira mi tak poskytla skutečnou lekci pokory a absolutní víry. Těším se na vaše komentáře pod článkem.
Neděle 1. 10. (pátý den přechodu)
São Vicente - Pico do Ferreiro (16,4 km, ⬈ 2459 m ⬊ 870 m)
Vyspaný a zrelaxovaný se probouzím do voňavých peřin a s hladem jako vlk si to kráčím na hotelovou snídani. Kdo mě zná blíže, asi tuší, jak to dopadlo. Využívám ještě možnosti ranní sprchy, protože nejbližší takováto hygiena mě čeká až za několik dní. S přecpaným břichem a nabuzený kofeinovou vzpruhou opouštím hotel i městečko São Vicente a to, co jsem včera celý den lezl dolů, mě čeká dnes zase nahoru. No, doufám, že mi zdroj energie v power bance vydrží už do konce mého putování, protože zde se za komfort civilizace platí daň v podobě strmých kilometrů.
Stoupám k nebesům za doprovodu zpěvu andělů. Dnes je totiž neděle a rozhlasem je pouštěna kostelní mše se zbožnými písněmi. Jaká to sváteční idylka v zádech s ozvěnou kostelních zvonů a přede mnou se otvírá horská, sluncem projasněná krajina ponořená do oblak. Jestli existuje nebe, tak si ho představuji přesně takto.
Původně jsem měl namířeno do Chão dos Louros, místa, kde turisté staví stany. Zatoužil jsem však dojít až na Pico Ruivo. Síly po celodenním výšlapu schodů však došly, koleno se zase začalo ozývat, tak jsem se rozhodl zakotvit poblíž Pico do Ferreiro. Nocovat budu ve skalním otvoru, který mě bude chránit před případným deštěm.
Zase jsem překročil hranice svých sil, šel jsem dál, než jsem měl namířeno, ale děkuji si, že jsem poslechl své unavené tělo a rozhodl se nepokračovat s vypětím sil. Dlouho pozoruji západ slunce topící se ve vlnách mračen a v dáli na mě mávají siluety větrných elektráren. S dojetím pozoruji tu nádheru kolem a tak se mě ta fascinace dotýká, že si uvědomuji, že chvílemi ani nedýchám. Snad poprvé v životě jsem v naprostém přítomném okamžiku - unavený tak, že má hlava i tělo je absolutně odevzdáno tomu, co se děje teď a tady.
Každá hora má svůj vlastní charakter, od strmých a výrazných skalnatých štítů po jemné a oblé turistické trasy. Vrcholy hor nabízejí nejen úžasný výhled, ale také pocit svobody a pokory před velikostí přírody. Pro mnohé jsou vrcholy hor symbolem odvahy, vytrvalosti a snahy překonat sami sebe. Mně hory poskytují příležitost se povznést nad život běžného dne a připomenout si z nebeské perspektivy, co je v životě opravdu důležité. A tak tu pozoruji život z nebes a kdyby už nic jiného nemělo přijít a tento moment by byl mým posledním, odcházel bych s vděčností, láskou a naprostým naplněním. Nic už není více třeba. Toto je dostatek, toto je bohatství.
V noci nemohu usnout, protože mě fascinuje třpyt hvězd, které jsou mi neskutečně blízko. Když se setmí a rozzáří se obloha, v ten moment se cítím ještě více součástí nekonečného Vesmíru. Občas můj strnulý pohled přeruší hejno netopýrů, kteří mi svým letem nad obličejem dávají najevo, kdo je v tomto skalním otvoru doma.
Kolem druhé ranní v té černo temné tmě slyším hlasy, které se blíží mým směrem. Odhaduji, že se jedná o partu čtyř mužů. Kdo by ale chodil ve dvě ráno uprostřed noci po úzkých vrcholcích skal, když nejde vidět ani na krok vpřed? Cítím se zvláštně a z blížící se nečekané návštěvy se projevuje strach, který ale není můj. Nepovažuji se za člověka, který se bojí. Vyplouvají nyní ale na povrch strachy, které jsou ve mně nevědomě uloženy z obav mého okolí. To mě před odletem upozorňovalo na nebezpečí cestování o samotě. Vnímám, že obrazy blížícího se scénáře, jsou jen vzorce uložené z televizních zpráv, hororů a novinových článků o přepadeních a násilných útocích na turisty. Svým pocitům však nepodléhám a jen pozoruji, co s člověkem dělá nepřítomnost světla a otisk "mediálních bubáků". I když jsou hlasy téměř u mě, nikdo nepřichází. Možná jsem jen hodně unavený, nebo jsem svědkem něčeho, co daleko přesahuje lidské racionální myšlení.
Chceš se vydat na jedinenčou cestu seberozvoje?
Vydej se se mnou na transformační přechod Madeiry!
Pondělí 2. 10. (šestý den přechodu)
Pico do Ferreiro - Pico do Aireiro (16,2 km, ⬈ 1344 m ⬊ 1541 m)
Vychutnávám si snídani s výhledem na město mezi skalami, které včera nešlo vidět, protože ho zahalila oblaka. Tajemství tedy rozluštěno. Akustika mezi skalami nese ruch z města daleko do hor. Včerejší hlasy zřejmě patřily skupince, která si užívala život nočního městečka.
Pokračuji v cestě, která vede na největší horu Madeiry Pico Ruivo. Došla mi voda, a tak si filtruji zásoby z horského skromného pramínku. Čím výše člověk je, tím méně příležitostí k doplnění tekutin se naskytuje. Dnes mám sil podstatně méně než včera, zřejmě tím nevyspáním, ale ten orlí pohled mi dodává optimističtější náladu a jistý životní nadhled. Nicméně po třech hodinách intenzivní chůze už opravdu nemohu. Cítím únavu. Dochází mi opět voda. Žhavé slunce je blíže a blíže a schody do nebe stále rostou. Cítím, že pokud usednu k odpočinku, už se nezvednu. Nicméně jsem tak učinil, protože vyčerpání si žádalo odpočinek. Snad nikdy v životě jsem se fyzicky necítil takto slabý. V mapách zjišťuji, že ještě půlhodina chůze mě dělí od výšky 1800 metrů nad mořem.
Jaký druh horské turistiky upřednostňujete?
0%na těžko
0%na lehko
Z posledních sil přicházím k horské chatě u Pico Ruivo a náruživě napouštím chladnou vodu do svých PET lahví. Posadím se do stínu a ani ty okolní výhledy mi teď nepřijdou jako motivace se zvednout. Mám pocit, že mi nohy zkameněly. Navíc nateklé koleno mi dává jasné signály, že není v pořádku. V tom okamžiku mi přichází odpověď na mou SMS zprávu od mých přátel, kteří Madeiru navštívili před nedávnem: "Právě tě čeká nejnáročnější trasa."
Trasa mezi Pico Ruivo a Pico do Arieiro je asi ta nejkrásnější, o čemž svědčí i velké množství přítomných turistů, kteří jinde moc vidět nejsou. Tato trasa vede přes nejvyšší vrcholy Madeiry a proto nabízí jedinečné výhledy na uchvacující krajinu a oceán. Cestu zpestřují dlouhé temné tunely vedoucí skrze skaliska. Jedinečnost tohoto úseku utvrzuje přítomnost vzácných rostlin a ptáků. Tato trasa je nejen fyzicky náročná, ale také duchovně obohacující.
Já si přišel pro lekci pokory. Abych mohl zdolat nekonečné množství dalších schodů, přišel jsem na techniku chůze, u které mě koleno bolelo snesitelněji. Vědomě jsem zpevněním zafixoval celou nohu a na vyšší schod jsem ji celou přesunul otočením kolem stehenního kloubu. Vypadalo to, jako bych vláčel dřevěnou a těžkou protézu. Mé tempo bylo velmi pomalé s častými pauzami. Všichni byli rychlejší a více si místní výhledy užívali. Na cestě jsem se střídavě "předháněl" s velmi starým pánem, který náročnost výletu zřejmě podcenil. Byl červený, udýchaný, často se chytal za srdce a jeho mladší žena ho podporovala téměř při každém kroku vzhůru. Byl jakýsi mým zrcadlem - jen já jsem byl bez opory blízkého člověka, tak trochu jako v životě i mimo hory. Sotva zdolám pořádný kus schodů vzhůru, čeká mě další schody dolů a dvojnásobek zase vzhůru. Není možné přenocovat, protože kolem není žádná rovná plocha a navíc horskými správci je nelegální stanování na tomto místě přísně hlídáno. Lidé si mě prohlíží a stávám se pozorností jejich lítosti. V životě se často cítím jako silný, prosperující muž a zde jsem momentálně slabým a velmi pomalým člověkem, který překáží na cestě rychlejším turistům. Velká škola, kterou mi horská příroda připravila. Nikdy jsem se necítil pokorněji. Na této cestě, kde mě opustila jistota mého fyzického těla, mi zbyla jen duševní víra. Víra, že dojdu k dnešnímu cíli, tedy místu, kde rozložím stan a spočinu do dalšího dne. Jak malý cíl pro většinu lidí, pro mne velkolepou a v aktuální chvíli jedinou životní výzvou.
Je to tady! Jsem na konci horské cesty. Podle gest staršího pána opřeného o svou manželku chápu, že mi dává najevo, že jsme borci, že jsme to zvládli. Pokračuji po mírnější silnici a hledám nějakou odlehlejší část, kde postavím svůj stan. Netuším, jak moc jsem své další překonání prožíval. Má pozornost se soustředila jen na jednu věc - najít vhodné místo, postavit stan a dopřát tělu regeneraci. Už bylo dosti k večeru a místní turisté ve svých pronajatých autech odjeli do svých hotelů na pobřeží. Rušnější prostor se najednou proměnil v tichou pouštní krajinu, sem tam lemovanou suchými keři. Místní atmosféra byla zvláštní jako z postapokalyptického snímku nějakého temného filmu. Jako bych spadl z nebe zpět do podsvětí. Z posledních zásob energie stavím stan na místě, které mi není úplně příjemné, ale mé fyzické limity byly už dávno překročeny, a já dál už prostě nemůžu.
Kolem švitoří silný vítr a šustění dlouhé suché trávy mi nedovoluje spát. Mé powerbance došla šťáva stejně jako mě. Můj telefon disponuje s poslední nabitou baterií a široko daleko není známka života. Jen já ve stanu, mezi starou budovou bez oken a dřevěnou kůlnou s rezavým nářadím. Tolik bych rád usnul, ale přetažení a zvláštní pocit mi to neumožňuje. Je něco kolem jedné ranní. Najednou světlo! V budově, o které jsem se domníval, že nikdo neobydluje, se rozsvítilo. Ostré světlo upřeně zamířilo i na můj stan. Přes jeho stěny jsem viděl siluety zběsile kmitající trávy. Cítím, jak se mi zrychluje tep i dech a přemýšlím, zda na mě svítí policie, nebo záhadný obyvatel či obyvatelé tohoto rozpadlého stavení. Dlouho se nic neděje a tak se rozhoduji zkontrolovat, co se venku děje. Nechci však na sebe upozorňovat více, než je to nutné, a tak rozepínám zip stanu zoubek po zoubku. Když se mi podařilo tímto tichým stylem rozepínání vchodu uvolnit prostor pro mou hlavu, vystrčil jsem ji a otáčím se za zdrojem ostrého bílého světla. S jakou úlevou pro mě bylo zjištění, že se jedná o měsíc, jehož záře se prodrala přes vrchol blízkého pohoří. I když jsem už neusnul, noc jsem přečkal s větším vnitřním klidem.
Přemýšlím nad odvahou. Projevuje se odvaha absencí strachu u lidí, kteří jsou v podmínkách komfortu a bezpečí, nebo se odvaha projevuje strachem, kterému člověk čelí v situacích, do kterých většina lidí nejde? Kolem stanu se dějí různé věci, ale já již nepodléhám svým falešným představám.
Parádní příběh děkuji za sdílení šel jsem ho s tebou A jelikož mě už a stále absolutní vyčerpání navštíví čas od času tak mi nedělá problém představovat si tuhle cestu do detailů.
Odvaha je všudypřítomná a strach je hra