Madeirou Pěšky 4. díl: Cesta dolů

Jednou jsi dole, jednou nahoře. A dnešní díl mého madeirského putování je právě o cestě dolů. Únava se promítá na mém fyzickém těle, ale i v mých myšlenkách. To mi nabízí poznat i své temné, často schované, stránky. Vybila se mi powerbanka a já hledám, jak dobít toto zařízení i sebe. Musím tedy sejít z cesty, dolů do města, ve kterém snad nikdo nežije. Tento díl přesně vystihuje následující citát: "V horách se setkáváme nejen s výškami, ale také s hloubkami svých vlastních duší." Zvu vás tedy na mou další, téměř čtyřiceti kilometrovou, dvoudenní cestu vnější i vnitřní krajinou. Přeji vám příjemnou četbu a potěší mě případný komentář.

Pátek 29. 9. (třetí den přechodu)

Fanal - Pico Ruivo do Paul (24,4 km, ⬈ 1741 m ⬊ 1354 m)

Celou noc byl slyšet silný šum větru. Zněl jako zpěv divokých vln, který mě doprovázel včera. Nadvládu elementu vody, zde, vysoko v horách, převzal element vzduchu. Probouzím se do vlhkého rána. Doslova mým stanem prostupují oblaka. Vlhkostí nasálo veškeré mé oblečení. Dopisuje mi pero, takže se loučím i se svým zapisováním do notesu, který doprovází můj pobyt na Madeiře. Psaní se stalo v horské samotě mou kotvou, přítelem, se kterým mohu sdílet své myšlenkové pochody. Když mi pero začalo dopisovat, úplně jsem chápal, jak se cítil Tom Hanks ve filmu Trosečník, když ztratil míč "pana Wilsona". Než mě okradli o slušnou hotovost na vídeňském letišti, než jsem ztratil svou natáčecí techniku při cestě autobusy, než mi dopsalo mé pero, stanovil jsem si jeden ze záměrů mého přechodu ostrovem - přestat lpět na movitých věcech. Situaci tedy přijímám, svůj deník vkládám na bezpečné místo v krosně, je v něm důležitý kousek mého života, a odteď budu zapisovat své myšlenky do poznámek v mém telefonu. V tomto jsem staromódní - papír je papír, ten telefon plnohodnotně nedokáže nahradit, ale jsem vděčný alespoň za tuto možnost.

Snídám pár ovesných sušenek, které zapíjím studenou vodou a už nasazuji krosnu na svá bolavá záda. Včera mě začaly bolet také šlachy kolem kolene. Večer jsem si dal větší dávku chlorelly a ráno děkuji této jedinečné superpotravině za její regenerační schopnosti a že mohu dál kráčet bez bolesti. Více o chlorelle se můžete dočíst ZDE. Navlhlé vybavení se projevuje i těžší váhou na zádech. Moje cesta začíná, jak jinak, než schody prudce vzhůru, ale vysvitující hřejivé paprsky slunce a výhled na zakouřené hory mi rychle zlepšují náladu a já zcela přestávám myslet na dopsané pero a těžký vlhký náklad na svých bedrech.

Pouť po Madeiře je o samotě, ztišení, pokoře. Většina turistů obráží poklady ostrova zapůjčenými auty, pěší v horách tu potkáte zřídka. Vnější klid lesů v člověku budí jistý prostor pro vnitřní dialog a přemýšlení o svém místě na naši překrásné zemi. Madeira je krásná, ale je i divoká jako místní ženy. Pokorně kráčím místy méně bezpečnými, ale opravdu tak čistými, kde vliv člověka je minimální. Mou cestu ozvučuje bublání pověstných madeirských lévad. Skálou místy vyráží vodopády, které poskytují vláhu hojné masité vegetaci. Celkově mi připadne, jako bych se vrátil do dob pravěku, která měla podobný krajinný ráz.

Mé síly po několika kilometrech schodišť dochází a musím otevřeně přiznat, že si pohrávám s myšlenkou, že zbytek času na Madeiře strávím na hotelu. Bolavé koleno vyžaduje opět mou pozornost. Demotivuje mě fakt, že to, co jsem včera pracně našlapal vzhůru, slézám nyní dolů. Madeira je jako život sám - jednou jste dole, jednou nahoře. Opět stoupám prudce vzhůru, ale již s častějšími přestávkami na odpočinek. Celkově mi přijde, že se zbytečně ženu, místo toho, abych zvolnil, pravidelně si dopřával odpočinek a své zdroje využíval pozvolněji. To mi zrcadlí mé životní nastavení. Často pro něco vydatně hořím, ale všechno dřevo do svého vnitřního ohně vhodím hned na začátku, pak ale nemám čím přikládat.

Zdolávám příkrý svah a velkou odměnou pro mne je horská chata, kde se vydatně občerstvuji a ochlazuji lahodnou zmrzlinou. Hlad vysoko v horách je všude přítomný, proto odpouštím místnímu ptactvu a ještěrkám, že mi občas ukradnou kousek porce přímo z mého talíře.

Cestu na Pico Ruivo do Paul si zkracuji trasou po silnici, protože jsem už dosti unavený. Více než auta potkáte na místních vysokohorských silnicích krávy. Po dlouhé cestě se zastavuji v hospůdce u silnice a u studeného piva pozoruji dění, které mi připomíná scénku ze seriálu Papírový dům.

Pokračuji k cíli a zahýbám k jezírku, kde si dopřávám osvěžující a už tolik potřebnou hygienu. Smývám ze sebe všechny ujité kilometry a i všechny obavy, zda cestu zvládnu, pouštím po vodě. S novou energií a s úsměvem kráčím dál bez ruchu aut či lidí, jako bych byl na ostrově zcela sám. Ptám se sám sebe, jak bych takovou očistnou hygienu, teď myslím tu duševní, mohl pravidelně zařazovat do svého běžného života.

Se západem slunce v zádech dorážím do cíle. Les, tentokrát podobný tomu našemu, bude mým dnešním hostitelem. Za zvuku praskajících klacků a nočního života lesních zvířat usínám s hrdostí, že jsem zvládl tak náročný den.

Sobota 30. 9. (čtvrtý den přechodu)

Pico Ruivo do Paul - São Vicente (13,9 km, ⬈ 44 m ⬊ 1609 m)

Obdivuji opět své tělo, jak se přes noc, za podpory chlorelly, dokázalo zregenerovat po včerejším náročném výšlapu. Po rozepnutí stanu vidím probouzející se přírodu. Balím stan a utíkám před přibližujícími se černomodrými mračny dotýkající se země. Při chůzi se vytratil můj doposud přítomný vnitřní dialog a dostávám se do úplné přítomnosti. Ráno vstát, zařídit si základní hygienické potřeby, jít celý den k cíli, spánek. Jak vnitřně rušný život se během pár dnů proměnil do prostého minima. Trochu si připadám jako živočich, který je napojený na prostou podstatu života, nic víc.

Moje powerbanka je zcela vybitá a já slézám 13 km do pobřežního městečka São Vicente. Hrubě kamennou a místy hustě prorostlou cestu dolů do města mi zpestřují uchvacující výhledy na vrcholy hor a pod nohami švitořící ještěrky, které jsou na Madeiře v hojném počtu a všude. Z každého koutku na vás vyplazují ti malí dinosauři svůj kmitající jazyk.

Tento sestup dolů ve mě vyvolává zvláštní pocity. Jako bych sestupoval do dolního světa své duše, do podsvětí mého všedního života - jak píše ve své knize Soulcraft autor, kterého mám moc rád, Bill Plotkin. Ve svých dílech popisuje, čím tento sestup je, proč je nezbytný, jak rozpoznat volání k sestupu, jak se na něj připravit, jak tento proces probíhá a jaké vyvolává pocity, jaká cvičení a praktiky spouštějí a urychlují sestup a maximalizují přínosy této cesty k rozdmýchání duše. Knihu mám dobře prostudovanou a já s tímto sestupem vědomě pracuji. Má cesta dolů se tak stává hraničním přechodem do tajemství, do mysteria. Je silné být vědomě v kontaktu se svým temným Já, ale po sléze cítím velkou svobodu, protože přijetí i této polarity tvoří autentický celek mé osobnosti a pokud ho člověk bezpodmínečně přijme, jakoby ho bez podmínek objal celý svět.

Chceš zažít Soulcraft?

Chceš se vydat na jedinenčou cestu seberozvoje?

Vydej se se mnou na transformační přechod Madeiry!

VÍCE INFORMACÍ

Také již lépe rozumím bolesti mého kolene. Z pohledu psychosomatiky bolest kolene často značí to, že se nedokážeme před něčím sklonit, smířit se s něčím, nechceme něco akceptovat, může se jednat i o emoci, myšlenku, o nějaké přesvědčení, které vnitřně odmítáme. A přesně to jsem v životě dlouho dělal.

Život není Instagram. Život bývá i nehezký a těžký. Proto mám rád symboliku hor, která nás učí v dynamice vrcholů a údolí hledat stabilitu a přijetí určité životní fáze. V životě i na mých pěších cestách mi pomáhá cíl. Pokud ho nemám, nevím, kam mířím, a tak se mohu lehce ztratit a navždy zůstat v údolí. Jasný cíl mi dává naději, že i když jsem teď dole, čeká mě cíl nahoře. Člověk se tolik na cestě učí! Cíl člověk žije cestou, na níž se stává silnějším, zkušenějším, obohacenějším, vědomějším. Cíl tedy není výsledek, bod, konec - cíl je cesta, proces, život sám.

Vnější krajina, která mě nyní obklopuje, nemůže lépe vystihovat mou "cestu dolů".

Dorážím do údolí, kde se zastavil život. Jakoby v sobotu místní obyvatelé ctili klid a zavřeli se ve svých domovech. Na ulicích prázdno, potkávám opuštěné domy, které si vzal čas. Nad tichým městečkem mě vítá zvon kostela, který stojí ve skále nad tímto místem se zvláštní ponurou náladou, jako ve filmu Silent Hill. São Vicente je město schované mezi vysokými horami s kamenitým přístupem k oceánu a nese v sobě ponurost skutečného podsvětí, které kontrastně zpestřují barevné květy typické pro Madeiru a stromy s oranžovými citrusovými plody.

Unavený a ožehnutý sluncem se dostávám do ubytování, kde dnes dobiju energii nejen telefonu a powerbanky, ale i mou. V rukou si peru propocené oblečení, aby stihlo do zítřejšího dne uschnout. Pak lezu do sprchy a užívám si ten neskutečný luxus. Voňavý a zrelaxovaný teplou vodou odcházím pořádně prozkoumat toto místo, které se neusmívá. Nakupuji si zde zásoby jídla na další dny v horách. Zavítám do místní restaurace a objednávám si zde večeři. Překvapila mě velká porce a pozornost podniku v podobě rozpečeného toustu. Číšník si mě hýčká častou všímavostí a péči o můj komfort. Po chvilce si uvědomuji, že jsem jediným hostem, proto se tu zřejmě k návštěvám chovají jako ke králi. Přejedený odcházím na pobřeží sledovat ty uchvacující vlny oceánu. Úplně mě hypnotizují. Doslova mě vábí svým šumivým zpěvem jako sirény lákají námořníky ke svému ostrovu.

Večer na pokoji rekapituluji svou dnešní "cestu dolů". Nabídla mi tolik uvědomění a odpovědí. Brzy jdu spát, abych nasbíral sílu na zítřejší cestu vzhůru, zase do oblak.