Ve třetím díle mého sólo putování Madeirou již popisuji samotný přechod. Sdílím s vámi první a druhý den poutě v uchvacující divoké krajině. Mezi největší zážitky madeirského dobrodružství rozhodně patří přenocování v tajemném vavřínovém pralesu. Kromě toho v článku popisuji rozdíly mezi ČR a Madeirou, které jsem stihl zpozorovat. Jedná se často o praktické tipy, které mohou podpořit i vaši cestu ostrovem. Asi jste si už zvykli po předchozích dílech, že má cesta je plná výzev, a i v tomto díle se jich pár najde. Přeji vám příjemné čtení.
Středa 27. 9. (první den přechodu)
Porto Moniz - Porto Moniz Parque de Campismo (4,8 km, ⬈ 419 m ⬊ 422 m)
Probouzím se do temné šesté hodiny a začínám se balit na cestu. Z pokoje vycházím do oranžovo-modrého východu slunce. S vděčností se loučím s místem i Tomášem a vyrážím na autobusovou zastávku směr Funchal. Důsledky včerejšího spálení pociťuji až dnes, když na rudá záda nasazuji těžkou krosnu. Na autobusové zastávce jsem trochu zmatený. Ač jsem si našel brzký spoj, zastavil až několikátý autobus, který zastávkou projížděl. Později mi docvaklo proč. Cestující na Madeiře musí na řidiče zamávat, jinak zastávkou autobus projede. Pokud chce cestující vystoupit, musí zazvonit na řidiče stisknutím tlačítka nad sedačkou. V autobuse mám čas pozorovat další dopravní zajímavosti. Všiml jsem si, že místní při vstupu do autobusů nezdraví. Řidiči používají častěji troubení než čeští kolegové, ale zde to troubení má vyloženě účel pozdravení ostatních autobusů, ale i aut či kolemjdoucích. Na silnicích Madeiry uvidíte převážně malá skladná auta a skútry. Zatím jsem potkal jen jednoho cyklistu. Není divu, protože všechny cesty vedou strmě, téměř svisle do kopce.
Co tě na Madeiře láká nejvíce?
0%pobřeží
0%hory
Ve Funchalu mám dost velký časový prostor pozorovat ruch horkého velkoměsta. Popíjím kávu a pozoruji probouzející se městský život mezi vzrostlými palmami. Jako milovník kávy si všímám, že nikde nenarazíte na kávové automaty, jako tomu je na každém rohu v Česku. Kávu si dopřejete jen tu kvalitní ve stáncích, kavárnách a restauracích. Z piv tu je k dostání snad jen jeden druh a to s názvem Coral. Jiné jsem tu neviděl. Musím ale uznat, že chutná výtečně. Není se čemu divit. První sládek madeirského pivovaru se šel učit do Čech, jak vyrábět dobré pivo. No a dnes až 60 % surovin pro výrobu tohoto piva pochází z Čech.
Ještě mám odnést pár vyplněných papírů na konzulát a už se vidím mimo civilizaci mezi stromy - tam, kde mi je nejlépe. Ve 13:30 odjíždím z Funchalu. V autobusové dopravě se zase ztrácím. Na Madeiře jsou asi tři různí autobusový dopravci se svými různými jízdními řády a je pro mě těžké se v tom vyznat. Trochu mi pomáhá aplikace Rome2Rio, ale také na ni není úplný spoleh. Nicméně zanedlouho přeci jen sedím v autobuse a mířím tam, odkud začíná mé pěší putování. Krajina nabírá jiný ráz. Začínáme se vzdalovat od pobřeží, stoupáme stále prudce vzhůru a vynořují se před námi hory s vrcholy ponořenými do oblak. Fascinují mě místní stavby zabudované do strmých skalisek. Domky jsou většinou malé, skoro jako můj tiny house, i menší. Každý domek má však svá terasovitě řešená políčka, která chodí jejich majitelé obhospodařovávat po schodech. Schody jsou pro Madeiru typické. Jsou všude! Lidé zde mají zadky, jak dva kmínky. :) Přesedám v São Vicente do starého autobusu značky Volvo. Motor autobusu hlasitě vrčí, jako jeho řidič, který je očividně z toho cestovního ruchu podrážděný. Dokonce si myslím, že tak prudké silnice stále hlasitější motor nezvládne. Volvo je ale Volvo a autobus nás dopravil do cíle - do Porto Moniz, jednoho z nejstarších měst na severo-západě ostrova. Zjišťuji, že jsem po cestě vytratil novou techniku sloužící pro natáčení, ale se ztrátou se tentokrát vypořádávám s překvapivou lehkostí. Nevěnuji tomu dlouho pozornost, přeci jen mě tato cesta už mnohému naučila.
Stojím tedy na začátku mého pěšího putování - na druhé straně ostrova než jsem stál ráno. Rozhlížím se. Parný den opírá teplo o hladinu oceánu. Ten svými vlnami mírně vzduch ovlaží a já si ta mořská pohlazení po zarudlé tváři vyloženě užívám. Voda je tyrkysově zabarvená, u břehu napěněná a úplně mě vyzývá k tomu, abych si v ní zaplaval. Vlny Atlantiku jsou však natolik divoké, že ve mě vzbuzují respekt. Navíc tato pláž opět neslouží ke koupání. K tomu účelu posluhují dva přírodní lávové bazény s mořskou vodou. Skalnaté útesy dělají krajinu ještě exotičtější. Všude kolem se popínají masivní rozkvetlé rostliny.
Je celkem už pozdě a já váhám, zda vyrazit na cestu, nebo se ještě ubytovat v nedalekém penzionu. Uvědomil jsem si však, že se mé komfortní Já snaží prodlužuji jen své pohodlí. Dopíjím vychlazenou plechovku piva a vyrážím na cestu, která začíná velkým převýšením. Sotva jsem vyšplhal 100 metrů, už popadám dech a zastavuji se, abych nabral sílu na další stovku směrem prudce do nebe. Skoro už chodím po čtyřech, protože cesta je tak svislá, že už musím předklonem vyvažovat rovnováhu. Takovou náročnost terénu jsem nečekal. Cítím, jak mi teče proud potu po těle, párkrát ještě zastavuji. Oceán se v dáli vytrácí a okolí se začíná hustěji zazeleňovat. Trasa je již více pohodlná k chůzi a mé tělo začíná vyplavoat dopamin a endorfin a já s blaženým pocitem sestupuji do údolí, které lemuje opuštěná kamenitá pláž. Tam se společností šumějících vln večeřím. Jsem na sebe hrdý! Překonal jsem sám sebe. Vyrazil jsem na cestu diskomfortu a velkého sebepoznání a již dnes se znám více než včera. Váhal jsem, zda přenocuji ve skalním otvoru s výhledem na pláž, ale nakonec jsem postavil stan v blízkém kempu, osprchoval se, dobil powerbanku, kterou průběžně používám, zapsal si dnešní myšlenky do notesu a s příjemnými pocity usínám mezi palmami osvícenými jasným měsíčním svitem. Ještě posílám po vlnách oceánu pozdrav mé rodině, která mé pouti tolik fandí.
Čtvrtek 28. 9. (druhý den přechodu)
Porto Moniz Parque de Campismo - Fanal (12 km, ⬈ 1386 m ⬊ 253 m)
Dnešní úplňková noc byla doprovázena silnými přírazy vln o skalnaté břehy. Trochu mi to šumění připomínalo český les, kdy podzimní silný vítr rozezvučí koruny stromů. Život na Madeiře začíná později než v ČR. Madeiřané si rádi přispí. Probouzím se do příjemně svěžího chládku, což je na ostrově neobvyklé. Slunce již sice vylezlo, ale paprsky se ještě neprodraly přes vysoká skalní panoramata do údolí, kde je kemp umístěn. Balím stan a vyrážím vstříc novým dobrodružstvím. Ještě se s úsměvem loučím s pohlednou blondýnkou, se kterou jsme si padli do oka.
Přesídluji z kempu do blízkého domorodého obchůdku a objednávám si kávu, malé pivo a pro Madeiru typické koláčky Pastéis de nata, které mi paní s vřelostí nabízí. Udělal jsem dobře, chutnají opravdu úžasně. Místní portugalské ženy jsou velmi energetické, jsou všude slyšet, hlasitá mluva, smích, prudká gesta - to jsou ženy jihu. Muži jsou zde vážnější, ale přistupují k ženám, zejména starým dámám, s velkou elegancí. Senioři na ostrově jsou součástí společenského života. Uvidíte je u stolů s mladými lidmi, jak společně popíjí kávu, baví se a smějí se. Důvodem je zřejmě jejich vitalita. Potkávám tu opravdu staré občany, ale životem oplývají neuvěřitelně. Mnoho z nich vidím obdělávat svá políčka na nejvyšších místech Madeiry. Tajemným lektvarem místní dlouhověkosti je zřejmě směs oceánského vzduchu, častého slunce a panenské zeleně, kterou příroda Madeiře hojně nabízí.
Dnešní cesta z údolí je zase o zdolání nekonečně mnoho schodů. Velmi rychle se dostávám do madeirského kardia a opět opocený zdolávám strmý vzestup vzhůru. Ještě, že mám tak velkou podporu místních domorodců, kteří mě ze svých skromných obydlí vesele zdraví s povzbudivými gesty. Zanedlouho již cesta nabízí vodorovnější ráz a pohlcuje mě hustý les. A já se cítím jako doma. Zelená je barva mého života a já si to uvědomují čím dál více. Ve městě se orientuji hůře, ale tady se cítím bezpečněji. Příroda mi ukazuje správný směr. Les je převážně listnatého charakteru. Voní jinak, než jsem zvyklý. Mou pozornost přitahují obří rozměry kapradin a jiných rostlin. Mám pocit, že jejich listy jsou snad větší než já sám. Tuto tropickou džungli zdobí barevné květy a zpěv ptáků, kteří mluví jinou ptačí řečí než jejich vzdálení čeští příbuzní. Lesní vláha mě příjemně ochlazuje a já cítím, jak se můj tep zpomaluje a dech prohlubuje.
Další zkouška přichází. Seká se mi mobilní mapa a nikde žádné značení. Směrem k cíli vede kopec popadaných balvanů. To jako vážně? Žádnou jinou cestu nevidím a já s odhodláním zdolávám kámen po kameni. Zdá se mi to opravdu nebezpečné a podezírám své rozhodnutí. Ukazuje mi to, že není potřeba jít k cíli tou nejnáročnější cestou a že vždy se mohu na cestě vzhůru vrátit zpět dolů, rozmyslet si další směřování a vyrazit znovu, ale tentokrát jinou, efektivnější cestou. A tak vyrážím po cestě jiné, sotva vyšlapané mezi houštím, ale očividně té správné. Spíše než na mapy a rozum jsem nyní odkázán na svou vnitřní intuici. Stále žádná značení mě však trochu znervózňují, ale brzy mi mé vnitřní vedení potvrzují čeští turisté, kteří přechází Madeiru z druhé strany, takže téměř finišují. O mně se to říci nedá. Jsem vlastně teprve na začátku. Nahoře ve Fanalu budu podle příjemného českého páru cca za 3 hodiny prudkého stoupání. Čeká mě tedy ještě kus cesty. Posilněn sušenými meruňkami pokračuji v cestě. Už ale s větším klidem.
Vydej se se mnou na transformační přechod Madeiry!
Stoupám stále vzhůru a cíl v nedohlednu. Hustý porost džungle mi neumožňuje výhled, ale podle klesající teploty, vítru a oblak, které se prodírají houštinami, usuzuji, že jsem již dost vysoko nad mořem. I život tu utichl. Opustil mě už i doprovod ptačího zpěvu. Ticho. Ticho, které otvírá prostor pro vnitřní dialog. Krosna mi přijde těžší a těžší a já přemýšlím, co vše nesu na svých bedrech v batohu, ale i v životě.
Když se konečně dostávám na horskou rovinu, jsem v cíli - ve Fanalu, nejrozsáhlejším vavřínovém pralese na světě. Vnořuji se do panenské krajiny, která je jak z těch nejúchvatnějších vyobrazení v knihách Tolkiena. Vidím siluety vzrostlých stromů, a když se k nim hustou mlhou proderu blíže, fascinovaně zkoumám hustý lišejník, kapradiny a další rostliny, které tyto stromové bytosti, ponořené do mystické šedi mračen, zdobí. Tají se mi dech. Do plic doslova vdechuji vlhké nebe. Mračna i atmosféra by se tu dala krájet. Toto místo stromy obývají zřejmě už dlouho.
Roztahuji zde stan, pojídám pytlík arašídů, dávám si další dávku zelených potravin a sušenou borůvku. Má horská strava je sestavena převážně z ovesných sušenek, burákového másla, oříšků a právě zelených a barevných potravin GW, abych zásobil mé tělo v zátěži potravou bohatou na enzymy, vitamíny, minerály a antioxidanty. Výhoda těchto potravin je jejich lehká váha, ale zároveň velká nutriční hodnota. Více o zelených potravin se můžeš dočíst ZDE.
Ještě se jdu pokochat tou krásou vavřínového tajemství, pořizuji fotografie jedinečného kousku naší nádherné planety, ale znaven ve stanu brzy usínám doslova na vavřínech.
コメント