Přílet na Madeiru začal mnoha výzvami. Druhý den na ostrově však v tomto duchu pokračoval. Představte si - neumíte moc anglicky, autobusová doprava na Madeiře je záhadná hra, která neustále mění svá pravidla, a máte se dopravit do hlavního města Funchalu vyřídit si dočasný pas. Do toho se vám ve městě vybije telefon s mapou, překladačem a online kartou a samozřejmě nabíječka je doma. Dobrodružství tedy pokračuje. Zvu vás k další četbě přepisu mého bločku, který se stal mým věrným madeirským přítelem, se kterým jsem sdílel své myšlenky a pocity. Těšit se také můžete na mé intimní propojení s oceánem.
Úterý 26. 9.
Po probuzení jsem překvapený, že ještě po osmé hodině je venku tma. U nás v září bývá v tento čas už plnohodnotné světlo. S nepřetržitou relaxační hudbou blízkého oceánu se mi spalo velmi dobře a dosyta odpočatý si plánuji dnešní den. Čeká mě přejezd autobusem do Funchalu, hlavního města Madeiry, kde mi pomůže Lucka s pořízením fotek a vyřizováním dočasného pasu pro účely zpátečního letu. Sraz máme až v 17 hodin, tak přemýšlím jak využít tropické počasí. Rozhodl jsem se navštívit nedaleké přírodní koupaliště, vzniklé ve vyšším skalním útvaru naplněním vodou z bouřlivých oceánských vln. Toto přirozeně vytvořené koupaliště poskytuje bezpečné zchlazení, protože Atlantik obklopující Madeiru je na koupání příliš divoký, a proto není ani Madeira vyhledávána plážovými typy turistů.
Po cestě žasnu tou ostrovní nádherou. Města na Madeiře jsou situována do strmé krajiny zdobené palmami, kaktusy a rozkvetlými barvami místních různorodých květin. I cesty, silnice jsou dosti prudké. Když tady jedu v nějakém dopravním prostředku, mám pocit, že se brzy musíme převrátit. I z tohoto důvodu zde cyklistu nepotkáte.
Přicházím ke koupališti a vidím, že je prázdné. Jelikož jsem se v životě zbavil jakýchkoliv očekávání, nálada neklesá a volím pohotově alternativní program. Scházím ze skalnatého útesu blíže k nezkrotným vlnám atlantického oceánu. Sedám si na bezpečné místo a pozoruji a poslouchám ten vodní orchestr. Jižní slunce se mi opírá do tváře a po chvilce cítím slaný pot na mé tváři. Bez jakéhokoliv hodnocení pozoruji třpyt vodní hladiny, která v pravidelných intervalech střídá azurový klid s divoce napěněnými přírazy o skály. Tato dynamika vln ve mně spouští přemýšlení o dynamice v životě. S vodou toho máme mnoho společného. Naše emoce jsou jako vodní hladina. Je v pořádku pokud jsme jednou klidní a jindy rozbouření. Zavírám oči a užívám si koncert, který pro mě oceán připravil. Cítím velké, až prekvapivé propojení s oceánem. Mám z toho nepřetržitou husí kůži na těle. A najednou mě to docvaklo... Lidské tělo je převážně tvořeno vodou. A to, co tu teď prožívám, je komunikace mé vnitřní vody s tou vnější.
V poledne nasedám do autobusu a vyrážím do Funchalu. Namáčknutý na skle si tu vyhlídkovou jízdu naprosto užívám. V krajině již vidím i vysoká pohoří topící se v oblacích a já se začínám těšit na blížící se přechod touto panenskou horskou přírodou. V autobuse mě baví pozorovat místní obyvatele a zaposlouchávám se do portugalštiny. V tom pokračuji i ve Funchalu. Sedím u vyhlazeného piva na pobřeží, pozoruji bujaré městské dění z jedné strany a z druhé si užívám pohled k přístavu s různými čluny a ohromným parníkem.
Jako bývalý učitel jsem zastával a stále zastávám, že děti není potřeba učit. Učí se samy, pokud jsou obklopeny reálným životem. Učení je totiž základní přirozená potřeba pro přežití. Svůj názor jsem si právě potvrdil v praxi. Jsem v hlavním městě Madeiry a vybil se mi telefon, na kterém jsem zcela závislý, protože v něm používám mapy, překladač, hledám v něm autobusové spoje, platím online kartou a hlavně se mám telefonicky spojit s Luckou. Jdu tedy hlouběji do centra a zastavuji se v obchodech, které se alespoň trochu tváří jako elektro. "Can you help me please? I need USB cabel for my phone and power bank." Portugalskou angličtinou mně, anglicky minimálně mluvícímu člověku, prodavači popisují, jak se dostanu do velkoobchodního domu, kde pořídím, co hledám. Všímám si, jak se mi zbystřují bez používání telefonu smysly a jak jsem bez chytrého zařízení sám chytřejší. Najednou více pozoruji své okolí, abych se v něm zorientoval, používám nástěnné mapky a plánky, koukám na ukazatele a v hlavě lovím zapomenutá anglická slovíčka, která následně použiji v komunikaci. V obchodním centru mě ještě pár lidí navádí, kam přesně jít, a zanedlouho už nabíjím baterii telefonu. Kolik jsem se touto situací naučil? Hodně a ještě mi povyrostlo mé cestovatelské sebevědomí. A tak by měla vypadat i škola, která dává smysl. Nebo možná škola jako taková postrádá smysl zcela? Děti jsou uměle seskupené, odebrány z jejich přirozeného života, jsou posazeny do lavic mezi čtyři stěny, podlahu a strop a učí se o životě z učebnic. To je prostě nepovedená parodie přirozeného učení. Děti by se měly učit v reálném světě a v reálných situacích, které život nabízí. Takové skutečné učení pak vybaví člověka pro skutečný život. A známky fakt nejsou potřeba. Také jsem je při hledání nabíječky nepotřeboval. Potřeboval jsem jen situaci vyřešit a to je motivace sama o sobě.
S Lenkou se scházím u obchodního domu, kde jsem se ještě nechal vyfotit pro účely vydání dočasného pasu. Méně a méně se vyhýbám anglické komunikaci. S Lenkou si po cestě do její kanceláře povídáme o životě. Na Madeiře žije už 20 let. Před tím žila v Jižní Africe. Lenka je vitální na mikádo střižená žena středního věku. Její blonďaté vlasy zvýrazňuje její hnědá pleť ožehnutá tropickým sluncem. Práce má požehnaně. Založila si svou cestovní kancelář, zařizuje českým skupinám pobyty na Madeiře a sama je i provází ve spolupráci s Tomášem. Všiml jsem si její roztěkanosti. Krásně mi zrcadlila mou roztěkanost v životě. Člověk má málo času i v tomto madeirském ráji. Lenka mi zařizuje pas a aby řeč nestála, říkám: "Je to asi sen bydlet na Madeiře". Spěchající Lenka, kterou čeká skupina cestujících a noční studium jakéhosi kurzu, mi při vyplňování dokumentů odpovídá: "Jsem tolik zaměstnaná, že do večera pracuji, takže je asi jedno, kde žiju, stejně nemám čas si ostrov plně užívat." Uvědomuji si vděčnost, že podnikám v síťovém marketingu Green Ways, protože práci si plánuji tak, abych stíhal i svůj osobní život a hlavně mohu pracovat odkudkoliv na světě. Lenka za mě zaplatila administrativní poplatek a ještě ji dlužím za ubytování v jejím apartmánu. Se slovy "později se vyrovnáme" běží za svými pracovními povinnostmi. Děkuji v duchu Lence za uvědomění, že chci žít pomaleji než ona, a za důvěru, že ji peníze pošlu na účet. Taková lidská důvěra vždy zahřeje u srdce. Vrací do doby, kdy slovo se bralo vážně a domluva vždy platila.
Z Funchalu se vracím v pozdním odpoledni autobusem do Santa Cruz. V místní MHD se už více orientuji. Při cestě do mého aktuálního domova, spálený atlantickým podnebím, jsem stále uchvácen oceánem. Města a život Madeiry je soustředěn hlavně k pobřeží, takže lidé mají s oceánem nepřetržitý kontakt. Je v něm tolik energie! Ta se projevuje energickou náturou místního obyvatelstva. U domu mě už vítá Tomáš se svou sestrou a zetěm, kteří za ním přijeli. "Měl jsi zavolat, abych pro tebe přijel." Zase jsem dojatý Tomovou ochotou. Chvíli si povídáme o tom, co jsme v dnešním dni prožili, ale zanedlouho odcházím do sprchy zvlažit svá rudá záda.
Vydej se se mnou na transformační přechod Madeiry!
Opět se mi potvrzuje tvrzení - štěstí v neštěstí. Zjišťuji totiž, že nabíječka, kterou jsem si nechal na kuchyňské lince, není kompatibilní s powerbankou. Co to znamená? Že nahoře mě mají opravdu rádi, protože kdybych postupoval podle původního plánu bez těch výzev, které nečekaně po příletu přišly, byl bych už mimo civilizaci v horách - s USB kabelem, kterým nelze telefon propojit s powerbankou. Byl bych tedy právě uprostřed hor bez mapy a jekékoliv pomoci, kterou mobilní zařízení nabízí.
Tom mi ještě navrhuje, že mohu být ubytovaný v apartmánu po celou dobu mého pobytu na Madeiře. Prý se docela často stává, že poutníkům dojde po pár kilometrech divočinou jejich odhodlání, a pak Tomovi volají, aby pro ně přijel. Docela jsem si s myšlenkou zůstat v bezpečí a pohodlném komfortu začal pohrávat. Zažil jsem přeci už dost dobrodružství! Přes den bych prozkoumával ostrov a večer bych se vrátil do známého místa, kde mi je český Tom stále při ruce. Tuto myšlenku ale brzy odmítám. Přijel jsem na Madeiru se záměrem přejít její divoký horský hřbet - v samotě a tichosti. Cítím, že ta největší transformace a poznání přijde na cestě, na kterou se zítra prostě vydám. A v tomto okamžiku mi na chat posílá má sestra ofocený význam karty, kterou pro mne právě vytáhla.
Přátelé z Čech jsou mi velkou podporou přes zprávy. Je neuvěřitelné jakou sílu mají psaná slova vyslaná ze srdce. Usínám opět s vděčností a s pocitem, že můj vnitřní oceán stále komunikuje s tím venku. I přes zavřená okna jde slyšet. Můj šumivý nádech a výdech se pozvolna sesynchronizoval s přílivem a odlivem šumějících vln.
Komentar