Rok 2023 byl pro mne rokem velkých rozhodnutí a změn. Už nějakou dobu jsem cítil potřebu vydat se na nějakou pěší pouť, o samotě, v tichu, abych měl prostor přemýšlet a hledat v sobě mé skutečné já, se kterým v dnešní době snadno ztrácíme kontakt. Dostával jsem se do rozhovorů, kde byla zmiňována Madeira, a já vyslyšel tuto zprávu "shora" a na tento uchvacující malý ostrov, který patří k Portugalsku, ale geograficky leží blíže k Africe, jsem se vydal - bez cestovatelských zkušeností, profi výbavy, bez jazykové dovednosti, jen s odhodláním celý ostrov přejít pěšky. A to se mi povedlo. Jen se domů vrátil jiný člověk, než ten, který z domova odjížděl, obohacen o zkušenosti zvenčí a informace, které ke mně chodily z mého nitra. Každá cesta ven je totiž cestou k sobě. Poznal jsem, jak pouť přírodou nabízí člověku ten největší osobnostní rozvoj. Rozhodl jsem se s vámi sdílet doslovný přepis mého deníku, který mě ostrovem doprovázel. Popisuji v něm svou cestu plnou překvapení, výzev a dojetí. Nečekejte typicky informační cestopis. Spíše vám prostřednictvím slov otevírám vrátka do mé mysli a do mého srdce - můžete tak nehlédnout do mých myšlenkových pochodů během náročného, ale zároveň přenádherného putování madeirskou vysokohorskou divočinou.
Neděle 24. 9. 2023 (den před odletem)
Je zajímavé pozorovat, na kolika věcech člověk lpí. Při balení na Madeiru jsem dost limitovaný podmínkami letecké dopravní společnosti. Mohu mít zavazadlo s potřebami pro život na jedenáctidenní putování madeirskou divočinou vážící pouze 10 kg. Abych se vešel do zmíněného omezení, vzdal jsem se knihy a z oblečení a hygienických potřeb jsem si ponechal nutné minimum, abych dal prostor stanu, spacáku a karimatce, jež se mi zdají teď přednější. Uvědomuji si, že cítím určitý pocit svobody, volnosti, proto slovo "omezení", které jsem použil v předešlé větě, se nyní neztotožňuje s tím, co cítím. Nicméně pozorovat sebe, jak přijímám fakt, že nebudu cestovat s knihou, nebo že místo svého osobního deníku, který mě doprovází životem, si balím lehčí obyčejný bloček, je sám od sebe transformační, a to jsem teprve na začátku mého putování. Opět a znova si uvědomuji, jak ještě stále lpím na hmotě, místo toho, abych žil intenzivněji pro duchovní podstatu, přítomnost, život sám. Na poslední chvíli si vyřizuji cestovní pojištění, přerovnávám si ještě věci z cestovního do příručního zavazadla, abych přece jen do letadla vstoupil bez problémů s nadlimitní váhou. Poměrně unavený v posteli natáčím budík na 1:00, takže tři hodiny spánku probíhají tak, že obavami, abych nezaspal, jsem raději vůbec neusnul. Hřeje mě však u srdce, kolik lidí mi přes zprávy přeje radostnou a bezpečnou cestu Madeirou.
Pondělí 25. 9. 2023
Snídaně, ranní hygiena a utíkám na vlak do Brna - a to doslova. Typicky vyrážím z domova na poslední chvíli, takže abych stihl noční rychlík, musím běžet s poměrně velkou zátěží na zádech. Uvědomuji si, jak to mám v životě. Mám život opravdu bohatý, už se sotva vleze do jedné krosny. Tato hojnost způsobuje to, že dobíhám s potem na tváři z jedné činnosti k druhé.
Už sedím na hlavním nádraží v Brně s vůní teplé laciné kávy a přemýšlím nad otázkami kvantity a kvality. Prostor nádražní haly sdílím s různorodou skupinou lidí a pozoruji, jak lehce sklouzávám k hodnocení a emocím, které však nejsou objektivní, vyjadřují pouze to, co v nás otiskl náš životní příběh. Narkoman, stará dáma, pár s telefony před obličejem, pohledná černoška, přísný pán, který pozoruje noční dění, spící těla a žena, které mi je z nějakého důvodu líto. Vše, co nyní pozoruji, je realita, kterou si tvořím v hlavě na základě vlastností, které daným lidem a věcem přisuzuji. Brzy se však vracím do nehodnotícího režimu a cítím jednotu se všemi přítomnými, i těmi, kteří tu se mnou nejsou.
Zvědomuji si záměr mé cesty ven, za hranice domova, na ostrov, který znám jen z obrázků a vyprávění. Tuto cestu ven však vnímám jako cestu domů, k sobě, k jádru, pravdě. Vyrážím zcela sám, do hor, bez knihy a dalších rozptylujících podnětů zvenčí, které jsou běžnou přítomností mého všedního života. Letím si pro informace zevnitř, pro naprosté spojení se sebou samým, vyrážím na cestu bujarou vnitřní krajinou, jež je obklopena vnější krajinou ostrova věčného jara, jak bývá Madeira nazývána. Madeira je typická stále kvetoucí flórou a já tuto cestu podstupuji, abych vnitřně rozkvetl také.
Láká tě pěší pouť divočinou?
0%Ano, chtěl/a bych to jednou absolvovat.
0%Ne, to není pro mě.
Jelikož odlétám na Madeiru z Vídně, přejíždím z Brna na vídeňské letiště autobusem RegioJet. V polospánku vnímám pomalé probouzení rána, které ohlašuje projasňující slunce. Přejetím hranic se něco změnilo. I když rakouská krajina vypadá totožně jako ta naše, vnímám, že jsem opustil svou českou domovinu. Přemýšlím nad hranicemi, jejich smyslu a určení. Vyvstává ve mně otázka, zda umím já sám s hranicemi pracovat a zdravě je nastavovat vnějšímu světu, ale i sobě.
Po vystoupení z autobusu ztrácím pocit jazykové jistoty. Jazyky, kromě toho našeho hezkého českého, moc neovládám. Na letišti se ocitám sám prvně. Doposud jsem létal s někým, kdo cestu i povinnosti spojené s odbavením a přesunem k letadlu organizoval. Celé to vnímám jako velkou výzvu, která mě posune vpřed. Je to vyjití z komfortu, čímž rosteme, protože hranice komfortu tím rozšiřujeme. Zjišťuji, že mi je v tom vlastně moc dobře - nebýt organizován, ale organizovat si, se.
Odbaven a po bezpečnostní kontrole sedím s dvojitým esspresem v letištní kavárně a pozoruji ta okřídlená monstra. Dříve jsem měl vyloženě strach z létání. Často jsem míval noční děsy, kde jsem ve snech seděl orosený potem v letadle a vzdaloval se s panickým strachem od pevné země. Tyto sny odešly s mým prvním letem do Finska. Skutečný let probíhal zcela jinak a já si ho vlastně moc užil. Často se v životě bojíme něčeho, co vlastně strach vůbec posléze nevyvolává. Pamatuji si, jak jsem při mém prvním letu z perspektivy pravého křídla pozoroval nebeské útvary tvořené chuchvalci oblak a z dáli pozoroval maličkou pevninu, která nás svou velkolepostí klame, když ji vnímáme jen z gravitační zemské zkušenosti. Často máme tendence tak vnímat lidské "obtíže", které však vypadají jako drobné malichernosti z pohledu nebeského, božského. Stačí se jen povznést.
Netvrdím, že necítím z dnešního blížícího se letu nervozitu. Vždy mám pokoru a jistý odstup k něčemu, co není pro nás lidstvo přirozené. Kdyby nám chtěl Bůh dát do vínku schopnost létat, obdařil by nás křídly. Moje místo je na Zemi a cítím vždy velkou vděčnost a bezpečí, když po příletu plně opřu svá chodidla o pevnou a podporující zem. Nedávno jsem se bavil s jednou ženou o tom, že se v letadle cítí bezpečněji než v autě z toho důvodu, že v letadle nic už nemůže ovlivnit, pouze se letu odevzdá. Což je úplně opačný princip než ten, který je mi blízký. Opět si uvědomuji, jak přirozené je pro muže pevné stání na zemi, o které se žena může opřít a plně se této mužské jistotě odevzdat. Netvrdím, že by žena neměla být ve své síle, svou vnitřní sílou ale může obohatit svět, pokud ji muž umožní do své síly uvolnit.
A teď začíná to pravé vzrůšo. Stejně jako můj život je buď klidný nebo extrémně bouřlivý, tak i tento příběh se strhnul z filozofického rozjímání do akčního žánru. Přichází okamžik, kdy cestující před vstupem do letadla předkládají své letenky s průkazem své totožnosti. S jistotou šahám po peněžence do svého příručního zavazadla... Začínám nervózně přehrabovat jeho obsah, ale peněženka s nemalou hotovostí a doklady nikde! Přeji si, aby po mně občanský průkaz nikdo nevyžadoval, a tak se i stalo. Stačila předložit jen letenka, jejíž online podobu jsem měl v telefonu. Usedám na své míso a snažím se rozpomenout, zda jsem si peněženku nepřendal do velkého zavazadla, které jsem odevzdal při vstupu na terminál. Let střídají pocity údivu s obavami, co když peněženka nebude ani tam.
Uvědomuji si, jak mě to učí dívat se dopředu a nevěnovat pozornost něčemu, co už nelze změnit. Změnit lze pouze přístup k dané situaci. Takže nakonec sedím v letadle se stejnou odevzdaností, o které jsem psal výše. Přilétáme na Madeiru, perlu Atlantiku. Letadlo nám umožňuje prohlédnout si ostrov v celé jeho kráse. Ta síla oceánu! Z té rozkvetlé nádhery lemované vysokými útesy se mi tají dech.
Všímám si, jak do sebe vše zapadá jako puzzle. Vždy si napíšu do svého bloku nějakou myšlenku a přijde zkušenost, která mou myšlenku potvrdí nebo naopak vyvrátí. Když jsem zmiňoval téma hranic, nadcházela tomu prosba mého zasedacího souseda v letadle, zda bych si vyměnil místo s jeho partnerkou. Já jsem však byl s mým místem velmi spokojený, protože jsem měl parádní výhled z okýnka. Hned na začátku cesty jsem psal o tom, že bych chtěl méně lpět na movitých věcech a hle, ukradli mi peníze a hádejte, komu jako jedinému nevypadla krosna na pás se zavazadly? Naštěstí se teda objevila, pohozená v koutě letiště. Hezké zkoušky života, že?
Zjišťuji, že peněženka není ani ve velkém zavazadle a uvědomuji si, že mi ji museli ukrást ve Vídni. Měl jsem ji v příručním zavazadle, které jsem vložil na pás pro účely skenování obsahu. Všiml jsem si, že jeho obsah byl poté mírně rozházen, ale nevěnoval jsem tomu větší pozornost. Výše jsem psal, jak mi je dobře v tom si věci organizovat sám a ne se odkazovat na někoho jiného. Buch - ocitám se v situaci, kdy jsem plně závislý na pomoci druhých a má nejčastěji používaná věta na Madeiře je "Can you help me please?".
Zmocňuje se mě nedobrá nálada a já ji vědomě zastavuji s tím, že nyní mám dvě volby. Buď budu remcat a budu mít pokaženou pouť Madeirou, nebo to prostě odevzdám, pustím a cestu si plně užiji. Rozhodl jsem se pro druhou variantu. Abych mohl dojet autobusem na opačnou stranu ostrova, kde má mé putování začít, potřebuji hotovost. S mou omezenou angličtinou a s intenzivní pomocí mobilního překladače se pokouším v letištní směnárně vykomunikovat, zda mohu vybrat hotovost z online karty. Zjišťuji, že nelze. Blíží se večerní čas, přemýšlím alespoň o nějakém noclehu, ale příležitostí kolem letiště moc není. Navíc, kdo ubytuje cizince bez dokladů totožnosti?
Má kamarádka z cestovní kanceláře se stala mou velkou pomocí na telefonu. Uvědomuji si vděčnost za přátele, kteří dokáží pomoci člověku v nouzi. Peťa mi vykomunikovala pomoc přes českou ambasádu. Zanedlouho mi volá Lucka, Češka žijící na Madeiře. Ta mi přes telefon pomohla vyjednat s portugalskou policií, aby mi vystavili provizorní doklad totožnosti. Navíc pro mě Lucka posílá Tomáše, dalšího Čecha, který vždy osm měsíců v roce na Madeiře pracuje. Dojatý vřelostí a ochotou Lucky a Tomáše odcházím z policejní stanice. Rozesmáté policistky se se mnou loučí a přijíždí pro mě sympatický a veselý Tomáš. Nabídl mi možnost nákupu v místních potravinách. Unavený si kupuju trs, typicky pro Madeiru, malých banánů, sušenky, arašídové máslo a dvě plechovky portugalského piva Coral. Běžně alkohol nepiju, ale dnes cítím, že mi pivo bodne. S Tomem pak pokračujeme do Santa Cruz, příjemného ubytování, které pronajímá turistům právě Lucka. Jelikož věděla, že jsem přišel o necelých 20 tisíc Kč, ubytování mi poskytuje za skromný peníz. Tom mi ještě nabízí eura v hotovosti a já mu českou měnu zasílám na jeho účet.
Vydej se se mnou na transformační přechod Madeiry!
Den na Madeiře je mnohem delší a teplejší než je v říjnu u nás v České republice. Vlastně se dozvídám, že na ostrově je o hodinu méně než u nás doma. Říkám si, že vše špatné je k něčemu dobré. Zaprvé jsem zjistil, že dobrých lidí s nataženou pomocnou náručí je na světě ještě dostatek. Za druhé... Ten výhled z mého pokoje je famózní - romantický vhled do rozsáhlého oceánu zdobí vzrostlé palmy a zářivý měsíc téměř v úplňkové fázi. Sedím před domem a pozoruji mírně švitořící hladinu jež odráží hvězdý třpyt. Noční klid ostrova ochlazuje příjemný vánek s příchutí Atlantiku. Děkuji hluboce a s pokorou k dnešnímu dni plného výzev zapisuji poslední řádky do svého deníku. Spoustu jsem se toho naučil. Spoustu jsem se toho dozvěděl. Zase jsem poznal své já v jiných situacích. Těším se, co přinesou zítřky.
Comments