V dnešním světě, kde jsme neustále obklopeni obrazy dokonalých životů na sociálních sítích a tlakem na neustálou produktivitu, může být snadné zapomenout na to, co opravdu znamená žít naplno. Mnohdy se ženeme za tím, co vypadá skvěle navenek, zatímco přehlížíme, co nás skutečně naplňuje. V tomto článku se s vámi podělím o svůj osobní příběh – o období, kdy jsem byl poháněn neustálou aktivitou, až mě zastavila nemoc, a o cestě k objevení skutečné podstaty spokojeného a vyrovnaného života. Možná vás inspiruje k tomu, abyste zpomalili a začali více vnímat krásu okamžiku. Přijměte tedy ode mne popřání do nového roku poselstvím tohoto článku a budu rád, když pod něj napíšete komentář se svou zkušeností, případně jak vnímáte téma rovnováhy a zpomalení v dnešní době vy.

Zkreslený svět sociálních sítí
Znáte ten pocit? Otevřete sociální sítě a zahltí vás množství různých fotografií a videí permanentně usmívajících se lidí, kteří se světem sdílí své zážitky z cestování, oslav, cvičení, setkání s přáteli. Přes displej jste svědky jejich romantických partnerských chvil a realizace úspěšných pracovních projektů. Člověk tak lehce nabyde dojmu, že celý svět zažívá velkolepé okamžiky den co den, což může snížit sebevědomí tomu, kdo si tyto úžasné věci prohlíží na svém telefonu v pyžamu, sám, doma, kde tráví, kromě své práce, většinu svého času. Máme pak pocit, že bychom měli žít více, abychom byli šťastní. Ale opak je pravdou. Jistě chápete, že svět Instagramu a Facebooku je zkreslený svět, který je odkladištěm toho nejlepšího, co uživatelé ve svém životě prožívají. Je to jen střípek z toho, co člověk opravdu žije.

Workoholismus mám za sebou
Mám za sebou éru workoholismu, kdy jsem neodpočíval ani na Štědrý den, z práce jsem přijížděl večer a zbytek svého volného času jsem vyplňoval dalšími činnostmi, protože jsem měl pocit, že abych opravdu žil, musím mít vyplněnou každou minutu naplánovanými aktivitami. Mnohdy jsem chodíval spát kolem půl třetí ranní a vstával v 5:30, abych stihl vyvenčit svou psí smečku. Při jeden a půl pracovního úvazku jsem studoval vysokou školu, měl dva psy, aktivní chovatelskou stanici hlodavců, velký dům, učil jsem se hrát na piáno, jezdil na lekce angličtiny, zpíval ve dvou kapelách (v různých městech hodinu od domova), chodil do fitka. Víkendy jsem trávil buď na výstavách hlodavců, nebo na nákupech v obchodních centrech a večery se neobešly bez párty, protože to je přece život - bavit se.
Zastavila mě nemoc
Ve svých 33 letech jsem onemocněl. Emočně, psychicky i fyzicky jsem se cítil neuvěřitelně slabý. Byl jsem vyčerpaný a unavený. Nemoc, která přišla, vnímám jako velké poselství, protože mě doslova zastavila a já začal více přemýšlet o tom, jak žiji, a o tom, jak chci žít. Ač mě každý oceňoval za to, kolik toho stíhám a jak žiji z minuty na minutu (z nějakého důvodu, to bylo pro některé velmi přitažlivé), uvědomil jsem si, že v tom množství činností nežiju ani jednu z nich. Splácel jsem dům, ve kterém jsem nežil. Měl jsem psy, kteří byli většinu dne beze mě. Měl jsem úspěšnou chovatelskou stanici, ale z této záliby se stala jen další povinost z mnoha dalších na mém denním seznamu. Studoval jsem vysokou školu, ale do práce jsem chodil mezi děti unavený. Učil jsem se anglicky, ale neměl jsem prostor v životě ji aktivně uplatnit na cestách v zahraničí. Chodil jsem cvičit, ale už jsem neměl prostor pro regeneraci, tudíž mě začala bolet záda a kolena. Kávu jsem pil za běhu a při jídle jsem nestíhal užít si jeho chuť. "Nestíhám" se stalo mou afirmací, kterou jsem odpovídal sobě i ostatním při dotazu, jak se mám.

Proč to celé píši? Nechci si tu stěžovat a vzbuzovat ve vás lítost k mému životu. Naopak. Jsem vděčný za vše, co jsem si prožil, protože to tvořilo mě jako osobnost, jako člověka vědomého si svých hodnot. V mém příběhu jde názorně vidět, že velké množství krásně vypadajících aktivit automaticky neznamená velký život. Dá se říci, že jsem měl všechno, ale vlastně nic.
Zpomalil jsem
Líbí se mi slova písně od Lucky Bílé:
"Už nechci řvát, chci radši zpívat, na hvězdy se dívat a dobrý kafe pít. V noci jít spát. To jsou mí přání, dost mám dobývání, teď je na čase být."
Vystihují podstatu mého přístupu k životu. Poselství písně není o tom, že se člověk vzdává. Vnímám to tak, že člověk se stává silným, až dostane odvahu život opravdu žít bez vnějšího tlaku, který nám diktuje, co vše máme mít, jak máme vypadat a co vše máme dělat. Když začneme žít pomaleji, ono to cestování, sportování a nadšení pro práci přijde paradoxně také, ale skutečně ho prožijete, nejen zažijete. Méně znamená více - moudrost, kterou člověk asi pochopí až po té, co si něco prožije.

Zpomalil jsem. Dávám sobě prostor pro to vychutnat si opravdu šálek voňavé kávy. Pomalu chodím přírodou, pozoruji nejjemnější detaily rostlin, dýchám tu intenzivní vůni lesa, dotýkám se rozmanitých tvarů všech těch přírodnin. Na horách si trpělivě počkám na pomalý západ slunce a s červeným světlem ve tváři po douškách vypiji horký čaj. Ve všech oblastech mého života vystřídala kvantitu kvalita, což se odrazilo na mém zdraví, mezilidských vzatzích a celkové spokojenosti. Když jsem zvolnil životní tempo, žiju konečně naplno! Jak říká Mark Dzirasa: "Když začneš spěchat, zpomal."
Když začneš spěchat, zpomal.
Zvolnit může každý
V některých, kdo čte tyto řádky, se mohou vynořovat tyto myšlenky: Taky bych rád/a zvolnil/a životní tempo, ale... musím více pracovat, abych uhradil/a své splátky, mám děti, mám nemocného člena rodiny, mám... Měl jsem to podobně a moc bych vám přál, aby vás nezastavila nemoc, jako zastavila mě. Ta vás donutí zpomalit i přes ta všechna "ale", nedá vám na výběr. Pomalý životní styl si žádá jisté změny, neříkám, že přijde beze změny. Já například prodal dům, pořídil jsem si malý dřevěný domek na kolech, zbavil se věcí, aktivit i lidí, které můj život zatěžovali a já se po dlouhé době opravdu nadechnul.

Balanc je mostem mezi extrémy
Nevybízím lidi k naprosté pasivitě, aby prodali veškerý svůj majetek a chodili jen po lesích. Věřte mi - své ezo období mám také za sebou. Myslím, že ke spokojenosti člověka patří i poctivá práce, která má sloužit druhým. Důležité je najít rovnováhu. Nedávno jsem navštíl Barbershop v blízkosti místa, kde nově bydlím. Byl mi doporučen mou kolegyní. Mile mě překvapil jeho název Balanc Barbershop. Když jsem se usadil do křesla k milému barberovi, celou dobu jsem hleděl do zrcadla s velkým postraním nápisem "Balanc je klíčem k životnímu štěstí." Přišlo ke mně krásné potvrzení "zhora" a já vděčně prožil pomalou hodinu a půl stříhání. (Mimochodem barber měl stejný přístup k životu, tak se ze stříhání vyvinulo i vemi příjemné povídání).

(Po)malé kroky k velkým změnám
Je čerstvý nový rok 2025 a mnozí z nás si stanovjí velká předsevzetí, která jsou mnohdy velmi extrémní. Ze dne na den chceme změnit určitou část našeho života. Téměř okamžitě chceme sportovat 4x týdně, jíst pouze zdravě, změnit práci atd. Ale pomalé tempo se vyplatí i zde. Právě mám rozečtenou knihu Kaizen, která objasňuje japonský princip trvalých změn v životě, podle něhož k velkým a především udržitelným změnám vede cesta velmi (po)malých krůčků.
Do nového roku vám přeji být co nejvíce TADY A TEĎ, odvahu zpomalit a nacházet radost v maličkostech. Ať se vám daří hledat vlastní balanc, ve kterém budete opravdu žít, ne jen zažívat. Pamatujte, že méně může znamenat více a že každý malý krok k životní rovnováze má obrovský význam. Přeji vám pomalou a radostnou cestu rokem 2025!

Comments